Domácí pohodička

První noc po návratu domů jsem se vyspala asi nejlíp za celý ten týden. Žádné buzení se v noci, spala jsem jak špalek a ráno se mi ani nechtělo vstávat, ale kvůli antibiotikům jsem musela. V úterý, když se šéf zajímal, jak mi je, jsem mu říkala, že dobře, že bych skoro už i klidně šla do práce. No, takhle… zvládla bych to, ale asi jsem radši, že se můžu ještě pár dní válet doma a odpočívat. Občas je i příjemné sundat si brýle, protože to prostě na to ucho i přes ten obvaz tlačí, navíc nedrží ve správné poloze a kloužou po té klapce.

Už od první chvíle po operaci jsem byla zvědavá, jak se operatérovi povedla ta symetrie.
Ale přes obvaz se to zjišťovat nedalo a po sundání obvazu jsem měla ještě trochu strach, abych si s tím něco neudělala. Ve středu už mi došla trpělivost a zvítězila zvědavost, takže jsem si z procesoru sundala cívku, pro jistotu trochu odšroubovala magnet a začala jsem hledat, kde se to připojí. Kvůli otoku se to ale ukázalo jako trochu větší výzva, než jsem čekala – nakonec jsem umístění cívky u nového implantátu spíš jen vytušila, než že by se tam magnet přicucnul. Každopádně to vypadá, že profesor Bier odvedl dobrou práci – zdá se, že to symetrické bude. Otestuju to znovu později, až otok splaskne :-)

Ve čtvrtek mě čeká opět kontrola a vyndání stehů. To bude asi taky dobrodrůžo – když mi vytahovali stehy po první implantaci, nedělalo mi to úplně dobře a šly na mě mdloby. Asi bych si měla nastudovat, jak se německy řekne „jo a bacha – můžu vám tu při tom tahání stehů omdlít“ :-) Každopádně doufám, že se pak už i zbavím té Ohrklappe – nebaví mě. A ani se nemůžu podrbat za uchem. Jinak pořád mám dost necitlivou kůži nad uchem a vršek ucha, ale trochu mi připadá, že se tam cit začíná pomalililinku vracet.

No, snad bude všechno oukej. Pokud jo, tak v pátek se odfrčím na víkend ukázat mámě do Čech a zvažuju, že se i nacpu ke kadeřnici, nebo poprosím mámu, ať mi trochu vylepší ten sestřih. Přece jen chirurgové nejsou kadeřníci, žejo – a ten divnej trs vlasů, co mi tam na jednom místě nechali, mě rozčiluje. 

Taky jsem si vzpomněla, jak jsme po propuštění z nemocnice po první implantaci šly s mámou to propuštění oslavit do hospody na limču a banda místních ochmelků si ze mě dělala srandu, že jsem asi byla u ožralého holiče. S mámou jsme to ani jedna neslyšely, ale jim poté, co si všimli, že na té vyholené části hlavy mám jizvu, nedalo svědomí a přišli se omluvit s pytlíkem oříšků.

No, tak teď vypadám zhruba stejně jako tenkrát. Chirurgicko-kadeřnické trendy se holt v mém případě asi ani po téměř 19 letech nemění :-)

Už mám za sebou i vyndání stehů a moje obavy se naštěstí nakonec ukázaly jako neopodstatněné. Zvládla jsem to bez ztráty kytičky (a vědomí). Doktorka se opět ptala, zda mám závratě, tinnitus nebo bolesti. Ani jedno. Tak jsem se dozvěděla, že prý jsem perfektní pacient. Tak jsem na to řekla, že oni jsou zase perfektní doktoři. Stehy jsou venku, sice je to furt oteklé, ale jizva vypadá v pořádku, můžu si i mýt hlavu a ve středu mám ještě dojít do Hörzentra na kontrolu. A nechali mi Ohrklappe na památku :-)

Doma jsem pak samozřejmě studovala jizvu – teď jsem si ji mohla konečně prohlédnout celou. Na to, jak krátká se dnes běžně dělá, tak ta moje je docela dlouhá. Ale čert to sper, stejně bude schovaná pod vlasy. Hlavně že to ucho mám a že vše dopadlo dobře.

Pro zájemce s kachním žaludkem a hroší kůží fotka po vytažení stehů zde.

Týjo. Na to, že jsem teprve týden po operaci, proběhlo zatím všechno naprosto luxusně. Rekonvalescence v pohodě, žádné problémy, doktoři spokojení, já spokojená.

Takže na víkend můžu klidně jet domů. V pondělí zase hurá do práce. A za 25 dní první nastavení.

Už aby to bylo.

Já se cítím tak dobře, že bych klidně brala procesor už příští týden. Ale asi by mi tam stejně cívka nedržela, přeci jen je tam pořád nějaký otok.