Tak už zase dobrý

Ty dva dny s obvazem jsem nakonec nějak přežila. Sice jsem z toho nebyla vůbec odvázaná, nebylo to vůbec pohodlné, ale co se dá dělat. V pátek jsem šla ráno k zubařce a ta se ptala, jestli už slyším. Ehm, ne. Ještě nemám procesor :-) Odpoledne pak zase do špitálu na ORL na kontrolu. Měla jsem tam být ve 14:00. Když jsem se tam ohlásila, řekli mi rovnou, ať přijdu v 15:00. Jelikož venku byla zima, tak jsem tam už radši zůstala a hrála si s mobilem. Kolem 16:00 jsem si už říkala, jestli na mě nezapomněli. Na řadu jsem přišla v 16:30. Holt v pátek odpoledne asi nemají lidi na práci nic lepšího než strašit na ORL… stejně jako já.

Doktorka sundala obvaz, mrkla na to a že prý to vypadá dobře. Ptala jsem se, jestli to znamená, že už nebudu muset mít ten obvaz. Prý že by mi ještě neuškodilo mít ho přes víkend. Asi jsem se zatvářila dost zoufale, protože mě nakonec nechala být :-) Ale v úterý mám zase dojít na kontrolu a kdyby to znovu nateklo, tak i dříve. Jasně.

Jejda. Ono se to komplikuje (ale jen lehce!)

Víkend byl fajn, byla jsem se ukázat doma, takže máma mohla obdivovat můj nový stylový účes a fešáckou jizvu. Užila jsem si domácí kuchyni, něco televize a dokonce jsem zvládla i kadeřnici a kosmetiku. S tou kadeřnicí to ale byla spíš náhoda, šly jsme s mámou nakoupit a zahlédly jsme, že v kadeřnictví je „naše“ kadeřnice Míša, tak jsme se vetřely prokonzultovat ten trs vlasů, co se mi nelíbil. Míša se mnou souhlasila, že to nevypadá dobře, vzala nůžky a během minuty mi to trochu přistřihla :-) Ještě jsme pak s mámou zkoušely umýt tu podivnou žlutou dezinfekci z hlavy, ale moc to nešlo – máma pak prohlásila, že ta dezinfekce je snad míchaná s disperzním lepidlem nebo co. V neděli jsem pak frčela zpátky do Mnichova s hromadou krabiček plných jídla.

V pondělí pak hurá do práce, šéf i kolegové se tvářili, že mě rádi vidí. Potud dobrý. Akorát ve středu jsem měla jít zase na kontrolu.. no tak jo, budík na sedmou, plán byl, že tam dojdu tak na půl devátou, ať nedorazím do práce příliš pozdě. Ha ha ha. Kdo mě zná, tomu je jasné, jak to dopadlo. Vzbudila jsem se v 8, vyrážela jsem před devátou a dorazila jsem na půl desátou :-) 

No a tady to začalo být zase zajímavé. Jak jsem si předtím libovala, že všechno probíhá suprově, tak abych si o sobě náhodou moc nemyslela, začalo se to mírně komplikovat.

Domácí pohodička

První noc po návratu domů jsem se vyspala asi nejlíp za celý ten týden. Žádné buzení se v noci, spala jsem jak špalek a ráno se mi ani nechtělo vstávat, ale kvůli antibiotikům jsem musela. V úterý, když se šéf zajímal, jak mi je, jsem mu říkala, že dobře, že bych skoro už i klidně šla do práce. No, takhle… zvládla bych to, ale asi jsem radši, že se můžu ještě pár dní válet doma a odpočívat. Občas je i příjemné sundat si brýle, protože to prostě na to ucho i přes ten obvaz tlačí, navíc nedrží ve správné poloze a kloužou po té klapce.

Už od první chvíle po operaci jsem byla zvědavá, jak se operatérovi povedla ta symetrie.

Konečně můžu domů

I tu poslední noc v nemocnici jsem přežila, v úterý ráno mi doktor opět omrknul a ohmatal jizvu, prohlásil, že dobré a že můžu jít domů a že ve čtvrtek mám přijít na vyndání stehů, což mě trochu překvapilo, nějak jsem počítala s vytažením stehů spíš až tak po 10 dnech. 

Dostala jsem propouštěcí zprávu a „Hörimplantate-Pass“ (v podstatě pas uživatele sluchového implantátu). Pak mě propustil z ordinace. Zapomněla jsem se samozřejmě zeptat, jestli si už můžu umýt vlasy. Ale … pustila jsem se ještě na chodbě do čtení té propouštěcí zprávy. 

Zarazila jsem se. 

Prý mi implantovali Med-el vlevo.

Pobyt ve špitále

První noc nic moc, nemohla jsem zabrat. Nic mě nebolelo ani tak, ale prostě jsem nedokázala usnout, a když už, tak to byl spíš lehký polospánek, ze kterého jsem se pořád probouzela. V půl šesté ráno mi přišli dát kapačky s antibiotiky a analgetiky, v sedm mě probudili na vizitu, zeptali se, jestli můžu chodit a když jsem řekla, že jo, tak mě poslali na chodbu – tady na oddělení totiž ranní vizita probíhá víceméně tak, že ti, co jsou schopní vylézt z postele, se usadí na sedačkách na chodbě u ordinace a jejich aktuální stav se řeší v ordinaci. Takže jsem si tam chvilku počkala a když na mě přišla řada, tak se doktor akorát zeptal, jestli všechno dobrý (ano) a řekl mi, že obvaz mi ještě nechají do dalšího dne a pak mi ho sundají.

Tak už mám dvojčata :-)

Probudila jsem se na dospávacím pokoji vedle sálů. Moc se mi nechtělo, pořád jsem měla sto chutí znovu usnout, ale přemlouvala jsem se, ať to vydržím a proberu se. Podle světla za oknem jsem odhadovala, že musí být už pozdní odpoledne, protože už se začínalo zvolna šeřit. Trochu mě to překvapilo – očekávala jsem probuzení tak v jednu, ve dvě. Tak jsem si dlouhou chvíli na dospávacím pokoji začala krátit vymýšlením katastrofických scénářů :-)

Mimochodem jsem si také ohmatávala to první implantované ucho, jestli tam mám procesor. Měla jsem – a cívka byla pod obvazem. Tak jsem ho zapnula. Nic. Aha, asi se netrefili s cívkou. No, posunout cívku pod pevně utaženým obvazem bylo trošku dobrodružství, ale nakonec se mi to povedlo.

A hurá pod kudlu!

Ve čtvrtek vstávačka v 5:20, sprcha, umýt hlavu – naposledy na dlouhou dobu. Bylo mi jasné, že po operaci to budu mít zakázané. Jsem si při poslední návštěvě domova i nechala udělat krátký sestřih, ať se pak nemusím vztekat s delšími vlasy (ne že bych je měla tak dlouhé... ale ono popravdě řečeno na jakoukoli operaci hlavy je stejně nejlepší ty vlasy fakt nemít vůbec).

T -1 den

Nakonec ten týden utekl jako voda. 

Den před termínem operace, tedy ve středu 31. 1. jsem měla nastoupit na poslední předoperační vyšetření (test chuti a závratí), na příjem a pohovor s anesteziologem. A jelikož bydlím v Mnichově, tak mě pak čekala ještě noc doma a nástup až v den operace. Aspoň jsem jim nezabírala postel :-)

Ve středu jsem tedy naklusala do nemocnice, hledala oddělení, kde jsem se měla hlásit, z něj mě poslali na jiné oddělení, odtamtud zase na centrální příjem. Poseděla jsem si tam hodinu, než na mě přišla řada, vyřídilo se papírování a pak zase hurá na oddělení. Tam prohlídka uší a krku od doktora, poslední informace k operaci, odběr krve, dotaz, zda mám nějaké otázky. Kdo mě zná, ví, že implantáty mám našprtané od A až do Z, takže otázky jsem neměla. Tedy kromě jedné. Chtěla jsem vědět, jestli by mi ten druhý implantát mohli udělat symetricky s tím prvním, ať nemám každou cívku jinak. Prý to není problém.

Speciální adventní kalendář

A začalo odpočítávání. 

Udělala jsem si hezký odškrtávací „adventní“ kalendář a říkala si, že se snad nedočkám. Do operace to bylo 10 týdnů. Teoreticky jsem mohla dostat prý i termín už před Vánoci, ale jelikož jsem ještě neměla potřebná očkování, tak to šlo nejdřív až v tom lednu.

Ještě 9 týdnů… 8 týdnů… 7 týdnů… (Asi bych už si mohla konečně dojít za obvoďákem a pořešit to očkování, že?) … 6 týdnů… 5 týdnů… (Vánoce) … 4 týdny… (Silvestr – no, koukala jsem na rachejtle, poslouchala ty rány a říkala si, že za rok už třeba ty rachejtle budou stereo) … 3 týdny…

Nabíráme obrátky...

V polovině listopadu konečně přišel den, kdy jsem měla absolvovat kompletní kolečko vyšetření, která měla potvrdit (či vyvrátit) možnost druhé implantace.Takže ráno budíček v 6:30, abych byla v 8:30 na místě a rozjet to.

Nejdříve jsem byla na CT, to byla rychlovka. Pak jsem šla na MR – a tady začala legrace.

Oni mě poslali na radiologii nejspíš tam, kam běžně posílají všechny žadatele o KI, jenže je asi nějak nenapadlo si ověřit, jestli tam vůbec můžu i já. Ukázalo se totiž, že tam mají přístroj o síle 3 T, což můžu absolvovat jedině s vyndaným magnetem.

Do čeho jsem se to uvrtala?!

Den konzultace v Hörzentru se blížil a přiznám se, byla jsem trošku nervózní – německy sice jakžtakž umím, ale do nějaké plynulé konverzace to má ještě docela daleko :-) Říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila – se svou limitovanou znalostí němčiny se pokoušet o něco takového, kór když také vím, že po případné implantaci následuje rehabilitace, audiotesty apod. – a tohle všechno bych měla absolvovat v němčině?! Šmarjá. Ale tak... je to aspoň výzva.

Každopádně zároveň jsem i byla zvědavá, jaké to tam bude, co mi řeknou a tak. Počítala jsem s tím, že to bude tak 15minutový rozhovor, na jehož základě mi řeknou buď „nic nebude, nemá to smysl“ nebo „šlo by to, pojďme domluvit termíny na další vyšetření“.

Druhý pokus... tentokrát v Německu

V úvodním příspěvku jste se jistě dočetli, že druhý implantát jsem dostala v Německu. Možná si říkáte, jak to? Inu, i to je zajímavý příběh :-)

Jak jsem už zmínila, po odmítnutí českou zdravotní pojišťovnou jsem myšlenku na druhý implantát víceméně odložila k ledu. Někde v koutku duše jsem doufala, že v budoucnu se třeba podmínky změní a vyjde to, ale na druhou stranu jsem si i říkala, že v té době už taky budu mít implantát třeba 25-30 let a stejně mi řeknou, že už to nemá smysl.

První pokus o druhé ucho

Takže: jak jsem už psala v závěru minulého příspěvku, myšlenka na slyšení oběma ušima mě fascinovala. Do té doby jsem na to vlastně ani nemyslela, u nás prostě bylo normální mít implantát jen na jednom uchu. Ale postupně jsem si začala uvědomovat, jak to občas bývá omezující - jeden příklad za všechny: kdykoli jdu vedle někoho a chceme si povídat, potřebuju ho mít po své levé straně, abych nějak slušně rozuměla.

Každopádně jsem začala jsem pátrat po informacích a zkušenostech, jak to vlastně se dvěma implantáty je, jaké to má výhody či nevýhody a tak dále. A po zjištění, že těch výhod je docela dost, namátkou zlepšení rozumění v hluku, menší únava, možnost slyšet i ve chvíli, kdy se u jednoho procesoru vybije baterka nebo nedejbože dojde k poruše procesoru či dokonce selhání implantátu, jsem si říkala, že by nebylo vůbec od věci ten druhý implantát dostat také. Začala jsem pátrat i po tom, jestli jsou nějaké zkušenosti s druhostrannou implantací i po dlouhé době od prvního implantátu. V té době jsem měla první implantát už 12 let, takže jsem ani zdaleka nebyla "ideální" kandidát na druhostrannou implantaci.

Jak jsem se stala kyborgem

Jelikož správný úvod má být pořádně obšírný, začneme od... asi začátku?

Tedy: jelikož jde o sluch a nefunkční uši, bylo by asi dobré se zmínit, jak jsem k tomu přišla. To takhle jednou bylo období sametové revoluce, rodiče byli mladí, měli dvouletou Kačenku a neměli pro ni hlídání. Tak Kačenka chodila na demonstrace taky, sedíc tátovi za krkem a cinkajíc klíči.

Co ale čert nechtěl, Kačenka chytla nějakého toho bacila, který nakonec způsobil zánět mozkových blan. Au. Takže pár týdnů v nemocnici, boj o život, antibiotické dryjáky a tak podobně. Až když mě pustili domů, rodiče zjistili, že neslyším. Hledala jsem nánu (panenku), rodiče mě poslali do pokojíčku a já šla do kuchyně, tak pojali podezření... inu, oprávněně. Komunistický režim odešel a moje uši s ním. Pápá.