Takže: jak jsem už psala v závěru minulého příspěvku, myšlenka na slyšení oběma ušima mě fascinovala. Do té doby jsem na to vlastně ani nemyslela, u nás prostě bylo normální mít implantát jen na jednom uchu. Ale postupně jsem si začala uvědomovat, jak to občas bývá omezující - jeden příklad za všechny: kdykoli jdu vedle někoho a chceme si povídat, potřebuju ho mít po své levé straně, abych nějak slušně rozuměla.
Každopádně jsem začala jsem pátrat po informacích a zkušenostech, jak to vlastně se dvěma implantáty je, jaké to má výhody či nevýhody a tak dále. A po zjištění, že těch výhod je docela dost, namátkou zlepšení rozumění v hluku, menší únava, možnost slyšet i ve chvíli, kdy se u jednoho procesoru vybije baterka nebo nedejbože dojde k poruše procesoru či dokonce selhání implantátu, jsem si říkala, že by nebylo vůbec od věci ten druhý implantát dostat také. Začala jsem pátrat i po tom, jestli jsou nějaké zkušenosti s druhostrannou implantací i po dlouhé době od prvního implantátu. V té době jsem měla první implantát už 12 let, takže jsem ani zdaleka nebyla "ideální" kandidát na druhostrannou implantaci.
Nicméně jsem zkusila kontaktovat MUDr. Skřivana, který v té době prováděl implantace dospělých v Motole. Primárně mě zajímalo, zda by to vůbec šlo, kvůli tomu, že při ohluchnutí po meningitidě často dochází k osifikaci hlemýždě. Domluvili jsme se tedy na vyšetření na CT, po němž dr. Skřivan konstatoval, že by to šlo, poslal mě na další vyšetření a když jsem je všechna absolvovala, tak následně poslal žádanku mé zdravotní pojišťovně (OZP, 207).
Od prvního kontaktu s dr. Skřivanem přes všechna požadovaná vyšetření až k informaci o rozhodnutí pojišťovny uplynul rok. Jo, rok. A to rozhodnutí pojišťovny bylo (nepřekvapivě) zamítavé. K tomu ještě dr. Skřivan dodal, že mu to rozhodnutí pojišťovny ulehčilo rozhodování, protože je názoru, že druhý implantát po tolika letech (bylo to už 13 let od první implantace) již nemá valný přínos a může dokonce docházet k interferenci. A že kochleární implantát je příliš drahý na metodu pokusu a omylu.
Sice jsem si o tom řekněme myslela svoje, protože jsem věděla i o lidech, kteří úspěšně používají dva implantáty, které získali s poměrně dlouhým časovým odstupem. Ale ano, věděla jsem na druhou stranu i o lidech, kteří druhý implantát nepoužívali, protože se s ním nesžili. Nemyslím si tedy, že bych měla nějaká úplně nereálná očekávání. Skutečně jsem v té době věnovala dost času hledání různých informací, jak od samotných uživatelů (prostřednictvím internetu), tak i z různých studií, ke kterým jsem se dostala. Bylo mi jasné, že to není legrace a že učení se s novým implantátem po tolika letech je náročné a vyžaduje trpělivost a odhodlání. Ale věřila jsem si, že tu trpělivost a odhodlání mám.
Nicméně jsem to pak nechala plavat – nevypadalo to, že by zdravotní pojišťovna své rozhodnutí změnila a o změně pojišťovny nemělo také příliš smysl uvažovat, protože jsem si byla celkem jistá, že v tomto případě budou všechny pojišťovny postupovat stejně. Což jsem si víceméně potvrdila i o pár let později (2017) dotazem na několik dalších zdravotních pojišťoven, jak se staví k druhostranné implantaci u dospělých. Všechny odpověděly zamítavě.
Takže jsem se víceméně smířila s tím, že v Čechách to nepůjde, nebo aspoň ne v dohledné době. Říkala jsem si, že možná někdy v daleké budoucnosti...
Ale jak se říká, člověk míní a pánbůh mění...
Žádné komentáře:
Okomentovat