A hurá pod kudlu!

Ve čtvrtek vstávačka v 5:20, sprcha, umýt hlavu – naposledy na dlouhou dobu. Bylo mi jasné, že po operaci to budu mít zakázané. Jsem si při poslední návštěvě domova i nechala udělat krátký sestřih, ať se pak nemusím vztekat s delšími vlasy (ne že bych je měla tak dlouhé... ale ono popravdě řečeno na jakoukoli operaci hlavy je stejně nejlepší ty vlasy fakt nemít vůbec).


Ještě malinká odbočka. K vánocům jsem dostala od kamarádky (ahoj, Mrkev! jsi slavná!) dáreček. Když jsem ho vybalila, tak kromě toho, že ten vyšitý ušák na kapesníku je krásný, mě ještě ohromně pobavil ten dodatečný komentář na pohlednici s vánočním přáním a bylo jasno – tohle bude můj talisman! Takže jsem si ho samozřejmě nezapomněla zabalit :-)

Do špitálu jsme dorazili v 6:50. Na oddělení jsem se dozvěděla, že pro mě nemají pokoj a ať zatím počkám. Po půl hodině čekání mě sestra vzala do nějakého kamrlíku s různými krámy a že prý musíme improvizovat – ať se převléknu tam, že věci mi pak vezmou k sobě a po operaci už nějaký pokoj volný bude, tak mi to tam pak donesou. Tak jsem se převlíkla do andělíčka, do slušivých kompresních punčoch a šla si lehnout do postele na chodbu a čekat, až mě odvezou :-)

Akorát si pak vzpomněli, že mi ještě vlastně chtěli udělat ten test na závratě. Tak ještě na ten… nasadili mi něco, co vypadalo jako brýle pro virtuální realitu a otočili mě proti zdi, na kterou mi pouštěli barevné běžící čáry.. nejdřív pomalu, zprava, zleva, pak rychle, zprava, zleva… Poté mi na těch brýlích zaklapli průzor a začali mě na židli točit. Nakonec mě i s tou židlí položili a začali mi lít horkou vodu nejdřív do jednoho ucha, pak do druhého. Někde jsem dřív četla, že tohle právě také vyvolává závratě. Se mnou nic z toho nehnulo, mému centru rovnováhy je očividně všechno jedno :-) Ale vlastně ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Pak zpátky do té postele na chodbu, sotva jsem se stihla rozloučit s tátou a už to fičelo. Hurá na sál. Akorát mi sebrali brýle, tak jsem si říkala, no nazdar, jak já se domluvím. Aspoň že ucho mi nechali. Přitom při té loňské operaci žlučníku (v jiném špitále) mi nechali i ty brýle.

Mimochodem, jedna z věcí, které mě v obou německých špitálech, které jsem měla tu čest poznat, fascinovaly: pokaždé, když mě při odvozu na sál i po operaci někdo předával někomu dalšímu (sestra zřízenci, zřízenec v předsálí, anestezioložka před uspáním, nebo po operaci, když mě odváželi z dospávacího pokoje na normální), tak mi popřáli „alles gute“. Ptala jsem se pár lidí, jestli se to děje i v ČR a prý to nezažili. Přijde mi to škoda – toho pacienta to přeci jen trochu povzbudí a potěší, necítí se jen jako kus masa a nic to nestojí.

Před sály si anesteziologická sestra ještě ověřovala, že jsem ten správný pacient. Ale teda uff – nejdřív se zeptala na jméno, příjmení, pak datum narození. Jako... vypotit datum narození v němčině byla trošku fuška. Já ta čísla umím, ale než si to v té hlavě poskládám, tak to přece jen chvilku trvá. Nemám to tak zautomatizované jako v češtině. Každopádně sestra byla spokojená a usoudila, že jsem správná osoba :-)

Na sále mě pak začali připravovat – všelijaká ta čidla, kanyla do žíly a tak dále. Postupně se na mě asi tři lidi pokusili promluvit s rouškou na puse. Takhle by to tedy nešlo! Požádala jsem je, ať ji sundají, že jim potřebuju vidět na pusu. Bez problému. Pak mi dali dýchací masku a upozornili mě, že mi píchnou cosi na oblbnutí a pak mě uspí. A bylo to. Mohlo být tak devět, půl desáté?

Pak mám okno. Nepřekvapivě, že?