Nakonec ten týden utekl jako voda.
Den před termínem operace, tedy ve středu 31. 1. jsem měla nastoupit na poslední předoperační vyšetření (test chuti a závratí), na příjem a pohovor s anesteziologem. A jelikož bydlím v Mnichově, tak mě pak čekala ještě noc doma a nástup až v den operace. Aspoň jsem jim nezabírala postel :-)
Ve středu jsem tedy naklusala do nemocnice, hledala oddělení, kde jsem se měla hlásit, z něj mě poslali na jiné oddělení, odtamtud zase na centrální příjem. Poseděla jsem si tam hodinu, než na mě přišla řada, vyřídilo se papírování a pak zase hurá na oddělení. Tam prohlídka uší a krku od doktora, poslední informace k operaci, odběr krve, dotaz, zda mám nějaké otázky. Kdo mě zná, ví, že implantáty mám našprtané od A až do Z, takže otázky jsem neměla. Tedy kromě jedné. Chtěla jsem vědět, jestli by mi ten druhý implantát mohli udělat symetricky s tím prvním, ať nemám každou cívku jinak. Prý to není problém.
Pak jsem dostala pokyn zajít si do ambulance anesteziologů a vyřídit tam přípravu na zítra… trošku jsem bloudila, pak jsem narazila na pána, co nastupoval na stejné oddělení jako já a taky hledal anesteziology :-) Po zvládnutí i tohohle "questu" jsem se vrátila na oddělení, kde mi bylo řečeno, že si mám dát hodinu pauzu a pak se vrátit na test chuti.
Ten byl divnej! Na každou stranu jazyka asi 20 papírků, které měly mít nějakou chuť. Většinou jsem necítila vůbec nic, jen u pár sladkých a kyselých papírků jsem to poznala. Bylo mi to divný, neměla jsem pocit, že bych měla problémy s chutí. Tak asi mám, no.
Pak další čekání, měl být ještě ten test závratí, ale nějak jim to nevycházelo a že prý ho udělají další den ráno před operací. Pak mě už jen seznámili s profesorem Bierem, přednostou kliniky – každého nově nastoupivšího pacienta mu takhle každý den představují, je to docela zajímavá tradice. Vyrozuměla jsem i to, že právě on by mě měl operovat. Pak mě poslali na oddělení, ať tam ještě počkám na doktora.
Ten mi pak řekl, že teda konec, že můžu jít domů a že druhý den mám nastoupit v 7 ráno. Rovnou jsem si ještě vyžádala neschopenku, ať ji můžu ještě ten den odnést do práce. A ptala jsem, se jak dlouho si mě tam nechají. Prý bych mohla jít domů možná už v sobotu nebo v neděli. To znělo dobře.
Došla jsem si tedy do práce, odevzdala jsem neschopenku, ještě jsem pak asi hodinu pracovala, ať zabiju čas, než pojedu pro tátu na nádraží (a kolegové si ťukali na čelo, že co tam dělám), povykládala jsem si se šéfem o tom, co se dělo a co se bude dít, všichni mi popřáli hodně štěstí a že mi budou držet palce… Pak jsem jela na autobusák vyzvednout tátu, který mi měl během následujících dní dělat společnost ve špitále.
Poslední noc před operací.
Na to, že mě další den ráno čekala operace, jsem pořád ani nebyla nervózní. Byla jsem nervózní spíš z toho, abych nezaspala, abych přišla včas, aby se něco nestalo, co by operaci zabránilo a tak. Ale jinak jsem měla radost, že už jsem se konečně dočkala.
Prostě cvok.
Žádné komentáře:
Okomentovat