Víkend byl fajn, byla jsem se ukázat doma, takže máma mohla obdivovat můj nový stylový účes a fešáckou jizvu. Užila jsem si domácí kuchyni, něco televize a dokonce jsem zvládla i kadeřnici a kosmetiku. S tou kadeřnicí to ale byla spíš náhoda, šly jsme s mámou nakoupit a zahlédly jsme, že v kadeřnictví je „naše“ kadeřnice Míša, tak jsme se vetřely prokonzultovat ten trs vlasů, co se mi nelíbil. Míša se mnou souhlasila, že to nevypadá dobře, vzala nůžky a během minuty mi to trochu přistřihla :-) Ještě jsme pak s mámou zkoušely umýt tu podivnou žlutou dezinfekci z hlavy, ale moc to nešlo – máma pak prohlásila, že ta dezinfekce je snad míchaná s disperzním lepidlem nebo co. V neděli jsem pak frčela zpátky do Mnichova s hromadou krabiček plných jídla.
V pondělí pak hurá do práce, šéf i kolegové se tvářili, že mě rádi vidí. Potud dobrý. Akorát ve středu jsem měla jít zase na kontrolu.. no tak jo, budík na sedmou, plán byl, že tam dojdu tak na půl devátou, ať nedorazím do práce příliš pozdě. Ha ha ha. Kdo mě zná, tomu je jasné, jak to dopadlo. Vzbudila jsem se v 8, vyrážela jsem před devátou a dorazila jsem na půl desátou :-)
No a tady to začalo být zase zajímavé. Jak jsem si předtím libovala, že všechno probíhá suprově, tak abych si o sobě náhodou moc nemyslela, začalo se to mírně komplikovat.
Doktor se kouknul za ucho a do ucha. Furt tam byl otok, ani po těch dvou týdnech nezmizel. A už se mu to úplně nelíbilo. Už to asi trvalo moc dlouho a nevypadalo to, že by se to zlepšovalo. (Když jsem se pak koukala na fotky, tak to vypadalo, že se ten otok spíš čím dál víc zvětšoval. Mimochodem, tady ho můžete vidět také.) Takže mě ještě poslal do čekárny, ať chvíli počkám, že se na mě podívá ještě další doktor. Tak jsem tam čekala asi ještě ¾ hodiny. Krátila jsem si chvíli psaním s kamarádkami na whatsappu/skypu. A jelikož bylo zrovna Valentýna, dělala jsem si z toho legraci a ptala jsem se jich, jestli se dá osahávání ucha od hezkého mladého doktora taky považovat za smysluplně stráveného Valentýna. Ehm :-)
No, pak si pro mě konečně přišel ten další doktor. Taky mi ten otok ohmatal a kouknul do ucha. A pak mi vysvětlil, že tam je nejspíš vylitá krev pod kůží a už to nemůžou nechat jen tak, že sice zatím je to dobrý, ale mohlo by se to zanítit a to by pak byl problém. A říkal něco o vytažení té krve a potom o tlakovém obvazu. Achjo.
Každopádně jsme se pak na chvilku ještě zakecali. Ptal se, jestli i ten první implantát mi dělali u nich, tak říkám, že ne, že v Praze před 19 lety, že jsem z Čech. Když slyšel 19 let, tak se nejprve ptal, jestli jsem nosila sluchadlo na tom druhém uchu, co mi teď operovali. A ptal se, jak dlouho jsem v Německu, tak říkám, že od loňska. Vykulil oči a pochválil mi němčinu. Jsem se zatvářila tak všelijak, protože pořád vím, že do dokonalosti to má daleko. Ale prý fakt dobrý. Jsem ještě říkala, že v práci mluvíme anglicky, takže tu němčinu ani moc necvičím. To koukal ještě víc a ptal se, kde pracuju :-)
Následovalo další čekání na toho prvního doktora. Nějak si to vytahování krve asi mezitím rozmysleli, páč jsem dostala jen ten stahovací obvaz. Na druhej pokus. Ten první se doktorovi nějak nelíbil. Ale jinak mi ho uvázal celkem rozumně, bral ohled na cívku na druhé straně, takže obvaz jsem měla hezky našišato. A že prý mám přijít v pátek zase na kontrolu.
Pak jsem mazala do práce. S obvazem na hlavě. No co si budeme povídat, budilo to pozornost. Šéf už byl informován předem, kolegům jsem to pak taky vysvětlila, ale občas když někdo přišel do kanclu, tak taky koukali co se mi to stalo. No nic se mi nestalo, jen menší komplikace po operaci, to bude dobrý. Šéf se asi tak 5x ptal, jestli jsem opravdu v pohodě a schopná práce. I doktor mi nabízel neschopenku, tak jsem mu taky říkala, že nechci, že u počítače můžu sedět i s obvazem na hlavě :-)
Stejně mi šéf pak při odchodu z práce říkal, ať si vezmu s sebou služební noťas a kdybych se zítra necítila, tak ať klidně zůstanu doma a pracuju z domova. Samozřejmě jsem se na to vykašlala – v práci mám velký stůl, pohodlnou židli a dva monitory. Přece nebudu doma pracovat na zakrslém notebooku, nejsem blbá.
Každopádně obvaz mě už tak po 4-5 hodinách začal štvát. Ne že by mě něco bolelo, ale bylo to dost nepohodlné, hlavně jak tam bylo ucho připlácnuté k hlavě – nějak to tlačilo a bylo to nepříjemné. Říkala jsem si, jak to do toho pátečního odpoledne vydržím :-( Doma jsem si pak vylovila modrou čelenku s bílými obrysy losů (koupenou na norském trajektu) a přetáhla ji přes obvaz. Aspoň nebudu s tím bílým obvazem svítit do dáli. Nakonec mi to i docela slušelo, hm?
Žádné komentáře:
Okomentovat