První noc nic moc, nemohla jsem zabrat. Nic mě nebolelo ani tak, ale prostě jsem nedokázala usnout, a když už, tak to byl spíš lehký polospánek, ze kterého jsem se pořád probouzela. V půl šesté ráno mi přišli dát kapačky s antibiotiky a analgetiky, v sedm mě probudili na vizitu, zeptali se, jestli můžu chodit a když jsem řekla, že jo, tak mě poslali na chodbu – tady na oddělení totiž ranní vizita probíhá víceméně tak, že ti, co jsou schopní vylézt z postele, se usadí na sedačkách na chodbě u ordinace a jejich aktuální stav se řeší v ordinaci. Takže jsem si tam chvilku počkala a když na mě přišla řada, tak se doktor akorát zeptal, jestli všechno dobrý (ano) a řekl mi, že obvaz mi ještě nechají do dalšího dne a pak mi ho sundají.
A jinak, co vám budu povídat – většinu dne jsem ani neměla procesor, protože pod ten stahovací obvaz už jsem cívku strkat nechtěla (a kdoví, jestli by to vůbec šlo) a na obvaze sice jakžtakž držela, ale byla už moc daleko od implantátu, takže zvuk pořád vypadával. Vopruz. Tak jsem spíš odpočívala, brejlila do mobilu a tak.
V pátek mě taky ještě čekal rentgen. A zastavil se za mnou audiolog z Hörzentra, přinesl mi průkaz uživatele KI a lísteček s termínem prvního nastavování. Docela překvapení, takovou rychlost jsem nečekala.
V sobotu ráno mi doktorka sundala obvaz, mrkla na ránu, řekla, že to vypadá dobře a už mi jen na ucho připlácla obvazový polštářek a převázala to „Ohrklappe“ (ušní klapka – vypadá to prakticky stejně jako pirátská páska přes oko, akorát že tohle je přes ucho).
Povzbuzena tím, že to vypadá dobře, jsem se odvážila zeptat, kdy mě plánují pustit.
„Am Dienstag.“ (V úterý).
Cožé? Ale… já se cítím úplně v pohodě, nic mi není, proč tu musím zůstávat?
Prý kdyby se objevilo krvácení nebo zánět, tak mě chtějí mít pod dohledem. Uá. Jako já to chápu, jsou radši opatrní, ale prostě představa pěti dnů ve špitále není úplně lákavá. Jasně, mám tu pohodlnou postel, dobré jídlo, zásuvku, milej personál (a jsou tu hezcí ošetřovatelé i doktoři!), jsem tu skoro jak na hotelu, ale prostě… no znáte to.
Tak jsem pak říkala tátovi, že už budu chtít notebook, jinak tu umřu nudou :-) Večer mi ho přinesl. Takže dobrý, to přežiju. Jinak mi tam samozřejmě dělal táta taky společnost – většinou jsme to dělali tak, že došel ráno, zdržel se zhruba do oběda, pak se šel courat po Mnichově a večer došel znovu. Ve vestibulu nemocnice je kavárna-cukrárna a posezení, takže jsme si většinou chodili sednout tam, abychom nerušili spolupacientku na pokoji, případně jsme courali po nemocnici (na courání venku byla trošku zima).
Pirátská páska přes ucho a koala, který se mnou už asi 3 roky cestuje po světě.
No a jinak tím, jak mi sundali obvaz, se v plné parádě (teda ještě ne v plné, jen v té, co byla vidět kolem Ohrklappe) objevilo, co mi to na té hlavě vlastně provedli. Při ohmatávání hlavy jsem zjistila, že mě asi docela slušně oholili. Ale neviděla jsem si tam. Až pak další den jsem si udělala selfíčko hlavy z boku a docela jsem vyvalila oči.
Je ze mě prakticky stejnej pankáč jako před těmi 18,5 roky po první operaci. Ne že by mi to vadilo, vlasy pro mě nejsou tak podstatné – tak jako tak jsem je měla nakrátko a vím, že dorostou. Jen jsem to úplně nečekala, protože vím, že dneska se už holí jen málo. Ale tak možná to udělali proto, aby se jim tam pohodlněji vytvářela ta symetrie, kterou jsem po nich chtěla :-) No a jinak samozřejmě úvahy typu „ježišmarjá, ty moje vlasy vypadaj... já si je chci umejt!“
V pátek odpoledne už jsem ani nechtěla analgetika, na noc mi je pak ještě dali a od soboty jsem bez nich úplně. Jasně, ono to občas trošku je cítit, přece jen je to rozkuchané, ale není to tak hrozné. A jinak mě fascinuje naprostá necitlivost kůže na hlavě nad uchem. Úplně jako kdyby to ani nebyla moje hlava.
Jinak o víkendu aspoň neprudí s vizitou mezi 7-8, ale je až o hodinu později, takže jsem si i trochu přispala. Ale stejně do mě pořád 3x denně lijou kapačku antibiotik, takže tak jako tak mám každé ráno budíček kolem 6 hodiny. Naštěstí mi to ani tolik nevadí, vždycky zase usnu.
V pondělí ráno zase vizita, tentokrát mi (poprvé od operace) doktor i prohmatal to místo kolem implantátu. Zmínil se i o tom, že rentgen vypadá dobře. A potvrdil mi propuštění v úterý.
Jo a v neděli mi také táta přinesl dopis, který mi mezitím došel. Musel dojít už v pátek, jen nikdo nebyl ve schránce. Byl tam kompletní rozpis nastavovacího týdne. Vyvalila jsem oči. Zaprvé ta rychlost. A zadruhé veškeré moje naděje na to, že dopoledne budu nastavovat a odpoledne půjdu do práce, se rozplynuly :-)
Vypadá to následovně:
Pondělí 13:00-14:30 první nastavení, následuje 45 minut rehabilitace sluchu
Úterý ráno test na závratě, pak nastavení a pak až do odpoledne 3x 45 minut rehabilitace
Středa ráno lékařská kontrola, nastavení, audio a 2x 45 minut rehabilitace
Čt + pá nastavení, 45 minut rehabilitace a v pátek ještě jako bonus chuťový test (proč zase?!)
Každopádně hustý.
Operace úspěšně za mnou, můžu si udělat další „adventní kalendář“, tentokrát na první nastavení za 4 týdny.
Už se těším.
Vím, že nemám mít velká očekávání. Vím, že bude potřeba odhodlání a trpělivost. Vím, že bude potřeba cvičit.
Ale stejně už se těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat