Do čeho jsem se to uvrtala?!

Den konzultace v Hörzentru se blížil a přiznám se, byla jsem trošku nervózní – německy sice jakžtakž umím, ale do nějaké plynulé konverzace to má ještě docela daleko :-) Říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila – se svou limitovanou znalostí němčiny se pokoušet o něco takového, kór když také vím, že po případné implantaci následuje rehabilitace, audiotesty apod. – a tohle všechno bych měla absolvovat v němčině?! Šmarjá. Ale tak... je to aspoň výzva.

Každopádně zároveň jsem i byla zvědavá, jaké to tam bude, co mi řeknou a tak. Počítala jsem s tím, že to bude tak 15minutový rozhovor, na jehož základě mi řeknou buď „nic nebude, nemá to smysl“ nebo „šlo by to, pojďme domluvit termíny na další vyšetření“.

No, trošku mě překvapili, nakonec jsem tam strávila asi 2 hodiny (i když je nutno přiznat, že velkou část jsem zabila čekáním). Nejprve pohovor s anamnézou, ORL prohlídka, se zájmem si prohlédli mou 18 let starou „kabelkovskou“ jizvu a poslali mě na audio. A poté opět k doktorovi. Mimochodem, všichni tam byli milí, příjemní a tolerantní k mé němčině :-) Doktor po zkouknutí audia (implantované ucho slyší cca na úrovni 25 dB, druhé ucho opravdu neslyší nic) prohlásil, že kandidát na druhý implantát určitě jsem. Také říkal, že kdybych neslyšela od narození, tak by mi teď už druhou implantaci nedoporučil, ale když jsem na to ucho do 2 let slyšela normálně a pak ještě do 12 se sluchadlem, tak by to neměl být problém.

Když jsem se ptala, jestli nevadí, že je to po tolika letech od prvního implantátu, tak prý ne. Řekl mi na rovinu, ať počítám s tím, že to druhé ucho nikdy nedosáhne úrovně toho prvního, ale že si myslí, že to má smysl a že druhý implantát může celkově pomoct při orientaci, rozumění v hluku a tak. Což pro mě nebyla žádná novinka, víceméně mi jen potvrdil to, co jsem měla načtené už z dřívějška.

Každopádně jsou nutná další vyšetření – CT, MR a také vyžadují povinně očkování proti pneumokokům, ale domluvili jsme se, že očkování se bude řešit až po tom dalším kolečku, až se bude vědět, jestli ta implantace tedy půjde nebo ne. Takže jsme se rozloučili, na recepci jsem dostala termín na „kolečko“ vyšetření (za 6 týdnů... to není zas tak špatné, ne?) a hurá  zase do práce.

Dostala jsem i brožurku o implantátech. Na druhém obrázku máte obsah i s překladem do češtiny, abyste měli aspoň nějakou představu, co všechno obsahuje.

Ne že by tam bylo pro mě něco vyloženě nového, ale aspoň je to dobrý zdroj německé slovní zásoby týkající se implantátů. A navíc ta brožurka je prostě boží, je tam perfektní přehled důležitých informací pro kandidáty. Musím říct, že takováhle brožurka by se mi líbila i u nás.

Za dva dny mi přišel poštou přesný rozpis na kolečko.

MRT (eh, nojo). CT (oukej). Logopedie (oukej). Konzultace s uživatelem KI (co si pod tím mám představit?). BERA (huh, proč?). Technická konzultace (a tady se bude konzultovat co přesně?). Závěrečný pohovor s lékařem (oukej). U těch konzultací jsem moc nevěděla, o co přesně tam jde, tak jsem byla docela zvědavá, co mě to vlastně čeká.

A mohla jsem se začít těšit. Trošku mě znervózňovala ta magnetická rezonance – ptala jsem se doktora, jestli to fakt musí být. Prý ano. Taky věděl, že může být jen do 1,5 T a s ovázanou hlavou a napsal to i do zprávy, ale i tak.. ona to není žádná legrace. No, jelikož jsem zvědavá a chci mít přehled, co mě čeká, googlila jsem si pak informace, studie a zkušenosti. Dočetla jsem se docela zajímavé informace o možných komplikacích a o tom, jak jim předcházet. Závěr byl ale víceméně takový, že pokud se bandáž udělá pořádně, tak by to mělo být sice ne úplně příjemné, ale relativně bez problémů. Tak snad to přežiju...