Tak už mám dvojčata :-)

Probudila jsem se na dospávacím pokoji vedle sálů. Moc se mi nechtělo, pořád jsem měla sto chutí znovu usnout, ale přemlouvala jsem se, ať to vydržím a proberu se. Podle světla za oknem jsem odhadovala, že musí být už pozdní odpoledne, protože už se začínalo zvolna šeřit. Trochu mě to překvapilo – očekávala jsem probuzení tak v jednu, ve dvě. Tak jsem si dlouhou chvíli na dospávacím pokoji začala krátit vymýšlením katastrofických scénářů :-)

Mimochodem jsem si také ohmatávala to první implantované ucho, jestli tam mám procesor. Měla jsem – a cívka byla pod obvazem. Tak jsem ho zapnula. Nic. Aha, asi se netrefili s cívkou. No, posunout cívku pod pevně utaženým obvazem bylo trošku dobrodružství, ale nakonec se mi to povedlo.

Občas mě přišel zkontrolovat kdosi z personálu, jak se cítím. Pro jistotu měli dotaz „Haben Sie Schmerzen?“ (Máte bolesti?) napsaný i na papíře, kdybych náhodou nerozuměla. Akorát mi ho poprvé ukázali tak z 20centimetrové vzdálenosti – s mými -7 dioptriemi trošku na houby, protože ostře vidím na vzdálenost maximálně 8-10 cm.

Když usoudili, že jsem dostatečně probraná, tak mě odvezli na pokoj (týjo, kde jsou ty doby, kdy jsem po první implantaci strávila na JIPce 3 dny?) a za chvilku dorazil i táta. Chudák čekal ve špitále celé odpoledne a jak ani neumí jazyky, tak nemohl ani zjišťovat, co se děje. Ošetřovatel mi přinesl věci a brýle. No a já jak jsem se už relativně probrala, tak jsem začala být pekelně otrávená – v nose jsem měla hadičku s kyslíkem, k tomu cévku, pak jsem měla od toho kdovíkolikahodinového ležení v jedné poloze příšerně otlačené paty a začínala mě z toho celodenního ležení už i bolet záda. Hlava/ucho absolutně v pohodě, ale ten zbytek byl prostě hrozný diskomfort. Ošetřovatel mi změřil teplotu, tlak, okysličení, pak přišla sestra se podívat, jestli je všechno v pohodě, ptala jsem se, kdy mě zbaví kyslíku a cévky. Prý tak za hodinku dvě. UAAAAAAAAAAA.

Tak jsem si zatím povídala s tátou, ptala jsem se, kolik je hodin – bylo kolem páté, takže jsem se probrala asi ve 4. Na to, že mě uspali kolem deváté, půl desáté, to byla teda slušná doba mimo. Pak jsem chtěla mobil, ať můžu dát kamarádům vědět, že žiju (mámu už informoval táta).

Po nějaké chvíli přišel profesor Bier, který mě operoval. Prý všechno dobrý. Ptala jsem se, proč to trvalo tak dlouho – říkal, že začínali později a taky to trvalo trošku déle (asi 3 hodiny), protože bylo v hlemýždi málo místa, prý byl užší než ten druhý. Vlastně ani nevím, proč, na to jsem se už neptala – jestli prostě takhle narostl, nebo jestli tam byla nějaká osifikace či jiný problém. Ale to je jedno, důležité bylo, že všechno dopadlo dobře, že implantát je zavedený, funkční a už bude záležet jen na tom, jak se s tím poperu, až mi to nastaví.

Takže dobrý, docela úleva. Jen jsem byla čím dál mrzutější z toho nepohodlí. Až když mi vyndali cévku a kyslík a mohla jsem se převléct z andělíčka do vlastního pyžama, protáhnout se, projít se a změnit polohu v posteli, tak jsem se konečně začala zase cítit víc v pohodě. Přinesli mi večeři, z čehož jsem taky měla radost, protože jsem měla už hlad jako vlk. 

Jo, nic mi nebylo. Žádná nevolnost, žádné závratě, žádné bolesti (kromě těch pat a zad). Už bylo skoro 8 hodin večer a sestra přišla s tím, že táta by měl do 8 odejít, tak jsem ho šla doprovodit a k mé radosti mi ani tohle nedělalo žádné problémy. Prvních pár kroků bylo nejistých, ale pak už dobré. Sestra když mě viděla, jak jdu po chodbě, tak mě pochválila :-) Ono to asi dává smysl – jak se člověk začne hejbat, tak je jasné, že je to na dobré cestě.

Navečeřela jsem se a pokračovala jsem v mobilování. Kolem deváté večer jsem pocítila nepříjemnou bolest v místě cívky starého implantátu – došlo mi, že kůži se přestalo líbit, že je na ní cívka tak dlouho přitlačená tím obvazem (byl to stahovací obvaz, který tu hlavu opravdu obepínal pevně), takže jsem cívku  zpod obvazu vydolovala a procesor odložila.

Při tom jsem si mimochodem všimla, že jsou po obvodu cívky černé šmouhy, které vypadaly jako od fixy. Jako kdyby někdo tu cívku fixou obkresloval. To mě docela zaujalo a přemýšlela jsem, co to proboha dělali. Napadlo mě, jestli si neobkreslovali na nějaké šabloně, v jaké pozici mám cívku na levé straně, aby to pak mohli udělat na té druhé straně symetricky, jak jsem chtěla. Možná. Tohle už nezjistím, neměla jsem odvahu se na to zeptat :-)

A vůbec. Přežila jsem to. A hlavně už mám druhý implantát!

Na závěr ještě fotka, jak mi to sluší. Foceno večer po operaci.