Nabíráme obrátky...

V polovině listopadu konečně přišel den, kdy jsem měla absolvovat kompletní kolečko vyšetření, která měla potvrdit (či vyvrátit) možnost druhé implantace.Takže ráno budíček v 6:30, abych byla v 8:30 na místě a rozjet to.

Nejdříve jsem byla na CT, to byla rychlovka. Pak jsem šla na MR – a tady začala legrace.

Oni mě poslali na radiologii nejspíš tam, kam běžně posílají všechny žadatele o KI, jenže je asi nějak nenapadlo si ověřit, jestli tam vůbec můžu i já. Ukázalo se totiž, že tam mají přístroj o síle 3 T, což můžu absolvovat jedině s vyndaným magnetem.
Navíc personál očividně neměl moc zkušeností s implantovanými – víceméně jsem jim musela sama říct, co můžu a nemůžu, pak to ještě po telefonu řešili s klinikou a nakonec dospěli k tomu, že MR mi tam udělat nemůžou, ať se domluvím na klinice, jestli jim stačí CT, nebo jestli opravdu potřebují MR, a pokud potřebují MR, tak ať mě objednají jinam, kde mají vhodnou mašinu a zkušenější personál.

Upřímně řečeno, na jednu stranu mě to docela pobavilo, že i v německém zdravotnictví mají trošku bordel, ale na druhou stranu jsem byla i celkem ráda, že na MR nemusím. Sice jsem byla tak trošku zvědavá, jaké to vlastně je, ale se všemi těmi informacemi, které jsem měla, jsem zároveň věděla, že není úplně moc o co stát.

Tím, že MR odpadla, jsem přišla na zbytek kolečka na kliniku o něco dříve. Následovala logopedie – byl to vesměs jen pohovor s logopedkou a trošku podrobnější anamnéza – dotazy na můj stávající implantát, jak s ním funguju, jestli odezírám, znakuju, telefonuju, jestli mám tinnitus apod. a pak jsme se s logopedkou bavily o tom, co vlastně můžu očekávat. Stejně jako předtím doktor, i ona mi na rovinu řekla, že může trvat i několik let, než se mozek pořádně naučí zpracovávat oba dva signály, ale že s motivací, trpělivostí a cvičením by to mohlo být dobré.

Následovalo to „Beratung CI-Träger“ (konzultace s uživatelem KI), o čemž jsem nevěděla, co to vlastně je. A když jsem to zjistila, tak jsem byla nadšená. Je to rozhovor s člověkem, který má kochleární implantát. Pro mě to nemělo až takový význam, jelikož už sama KI mám, takže vím, jaké to je, ale myslím si, že je to naprosto geniální věc pro lidi, které implantace teprve čeká. Každopádně jsem se seznámila s milým starším pánem, který má oboustranně implantovaný Medel a rozmezí mezi implantacemi 8 let. Tak jsme pokecali, zajímal se, odkud jsem, a když jsem říkala, že z ČR, tak že prý má předky odněkud od Děčína (asi sudetští Němci). Ptala jsem se ho, jaké je to slyšení se dvěma implantáty a jak dlouho si zvykal na ten druhý, prý naprosto bez problémů. Nicméně on je přece jen v jiné situaci než já – ohluchl až v dospělosti, takže jeho mozek je na zvuk naučený úplně jinak než ten můj. Každopádně to bylo příjemné setkání. A fakt by se mi líbilo, kdyby něco takového bylo součástí kolečka i u nás – přímý pokec s jiným uživatelem implantátu je mnohem lepší než zprostředkované informace od lékařů.

Potom BERA, tam se nedělo nic zajímavého – nalepili mi na hlavu elektrody, nasadili sluchátka a pak jsem si tam asi 10-15 minut lenošila v křesle. Jelikož jsem opravdu absolutně hluchá, neslyšela jsem ani píp :-) 

Pak jsem měla asi hodinovou pauzu a po ní následovala další konzultace, u které jsem příliš nevěděla, co očekávat. Ukázalo se, že za standardních okolností jde o technickou konzultaci, při které člověku ukážou všechny značky KI, něco mu k nim řeknou a dotyčný si pak vybere, kterou bude chtít. V mém případě nebylo moc co řešit – jen si ověřili, že i na druhé ucho chci Cochlear a rovnou se šla vyplnit objednávka na implantát, procesor a příslušenství :-) Chvíli jsem váhala, jakou barvu procesoru, nakonec jsem se rozhodla pro černou s platinovým proužkem. K tomu jedno bezdrátové příslušenství zdarma – vybrala jsem si MiniMic 2+. A ze všeho nejabsurdnější mi na tom celém přišlo to, že jsem ještě ani neměla potvrzené od lékaře, zda vůbec druhá implantace bude možná, ale už se objednával implantát a procesor.

Na závěr konečně následoval pohovor s lékařem. Tentokrát to byla doktorka, ale také moc milá. Prohlédla si snímky z CT, říkala, že to vypadá, že by to mohlo jíž, ale zároveň litovala, že nevyšla MR, že by to docela pomohlo. Ptala se, jestli jsem absolvovala MR před první implantací. No, ano... před 19 lety v Praze v Motole... nejsem si úplně jistá, jestli se to vůbec tak dlouho uchovává :-) Zkoušela se dovolat profesorovi, který implantuje, aby se na to CT také podíval, ale nedovolala se. Pak mě seznámila s tím, jak vypadá předoperační vyšetření před nástupem, co se bude dít po operaci, napsala mi žádanku pro obvoďáka na očkování a šly jsme na recepci domluvit termín operace. Sestra z recepce zavolala na oddělení, domluvila mi termín na 25. ledna, a sehnala i toho profesora, aby se mrknul na snímky z CT. Tak na ně mrknul, s doktorkou o tom po telefonu chvilku diskutovali a došli k závěru, že by to mělo jít. Tak asi... hurá?

No, já z toho byla tak vyvalená, že všechno dobrý a že už mám i termín, že jsem si zapomněla říct o potvrzení o návštěvě lékaře (omluvenka do práce) a zeptat se, jak to vlastně chodí s pojišťovnou a schválením.

Když jsem došla domů, zavolala jsem mámě a obeznámila ji s novinkami (jo, do té doby neměla ani tušení, že něco takového vůbec řeším). Ten rozhovor byl taky vtipný. Obvykle si totiž píšeme na whatsappu, volání je výjimečné. Když jsem jí volala, tak mi to nebrala a pak asi po 20 minutách přišla zpráva s dotazem, jestli jsem jí fakt volala, tak píšu, že ano, a že mi může zavolat zpátky. Když to udělala, tak první dotaz samozřejmě byl, jestli se něco děje a odkud volám (bylo to kolem půl páté, v tu dobu obvykle bývám v práci). Tak říkám, že děje. A jestli sedí. Sedla si a já jí povykládala, do jakého dobrodružství jsem se to pustila. Byla překvapená. A ptala se, jestli se nebojím. 

Ne. Nebojím. Já se na to těším!