Rok od aktivace druhého KI

Nějak tomu nemůžu uvěřit, ale ten čas fakt letí jako splašený.

Dneska to byl přesně rok od aktivace druhého implantátu. Fakt už je to rok, co slyším stereo?

Doteď mě neuvěřitelně fascinuje, jak jsem se druhému uchu naprosto automaticky a bezproblémově přizpůsobila.

Pořád si pamatuju ty své obavy, jestli ten implantát vůbec bude po tolika letech fungovat a jestli se s tím můj mozek srovná. 

Pořád si pamatuju to vyjádření českého lékaře před 6 lety, že „přínos druhého implantátu po tak dlouhé době by byl patrně nulový až záporný.“

Psaní blogu

Už je to zhruba tak rok, co jsem začala psát texty na tenhle blog. A můžu říct, že si myslím, že svůj účel splnil. On to je v podstatě takový veřejný deníček, chtěla jsem to mít jednak pro sebe, abych si mohla zapisovat své pocity, postřehy a pokroky, a jednak i abych se o to mohla podělit s ostatními. Sama občas cizí blogy čtu ráda, když je pro mě jejich obsah zajímavý, a pro někoho třeba může být zajímavé i to, co píšu já.

Každopádně ale hlavní motivací bylo mít možnost se vracet v čase, a to se mi bezesporu povedlo. Konkrétně u kochleárních implantátů je totiž zajímavé jedno: začátky bývají často těžké a ten vývoj je postupný. A psaní podobného deníčku podle mého názoru člověku umožňuje ty své pokroky zpětně sledovat a mít z nich radost. A udržet je v paměti. Já si třeba prakticky nepamatuju, jaké byly moje začátky s prvním implantátem, a občas mě to mírně štvalo, i proto, že se mě třeba občas někdo ptal, jaké to bylo, jak dlouho jsem si na to zvykala apod. A já jsem se nezmohla na víc než „nevím, nepamatuju si to“. Takže jsem taky chtěla, aby to u druhého ucha takhle nedopadlo :-)

Před aktivací jsem ani v nejmenším nečekala, že se s novým uchem sžiju tak rychle. Ale stalo se, takže po nějakých dvou měsících už jsem prakticky neměla moc o čem psát, nicméně někdy koncem loňského roku jsem si s chutí přečetla postřehy z prvního týdne, kdy jsem chodila na nastavování a cvičení sluchu. A zjistila jsem, že většinu těch zážitků a pocitů jsem fakt už zapomněla, takže bylo příjemné se k tomu vrátit, zavzpomínat a porovnat s tím, kde jsem teď. A kdoví, co budu říkat třeba za další rok či pět let na to, jaké to pro mě je v současné době. I když teď třeba mám pocit, že jsem už prakticky dosáhla maxima, tak to tak vůbec nemusí být a můžu se i nadále zlepšovat.

Za sebe můžu všem novým uživatelům KI či rodičům implantovaných dětí doporučit vést si podobný deníček, ať už soukromý v notýsku, nebo veřejný na blogu. Ono je to jedno, kterou variantu si zvolíte, protože primárně je to pro vás. Jasně, chápu, že psaní deníčku či blogu není pro každého, někdo není psavec, někdo na to nemá čas, ale na druhou stranu, ona je to jednak svým způsobem terapie, a jednak je fakt fajn vidět ten postupný vývoj a změny, které to přináší.

Valentýnka

Jelikož jsem single, svátek svatého Valentýna mě nechává naprosto chladnou.

Ale valentýnku jsem přesto dostala. Od Cochlearu :-)

Aleluja!

No hurá. Konečně. KONEČNĚ!

Někdy v prosinci jste si mohli přečíst, že mi po dvou měsících konečně z kliniky dorazila lejstra pro pojišťovnu, dokládající, o kolik lépe slyším s N7 než s N5. Pokud jste to četli, určitě si pamatujete, že to tak trochu ztroskotalo na tom, že ta zpráva byla napsána poněkud špatně.

Mno, prosinec a leden, to jsou takové dva měsíce, kdy lidi buď mají dovolenou, nebo jsou nemocní, nebo jsou svátky. Takže na opravenou zprávu jsem si počkala až nějak do půlky ledna. Ugh.

Dvě uši jsou prostě dvě uši

Hele, já vím, že už je to nudný :-) Ale prostě je to necelý rok, co slyším stereo, a mě to ještě neomrzelo, ani mi to nezevšednělo, pořád mě baví sledovat, jak slyším s jedním, s druhým, s oběma...

Spousta lidí třeba i váhá, jestli jít do jednostranné či oboustranné implantace, ať už u sebe, nebo u svých dětí. I když v ČR to asi většinou řeší jen u svých dětí, protože u dospělých to jaksi zatím moc často nejde (pořád doufám, že se to změní).

Jsou lidi, co uvažují stylem, že bude lepší jedno ucho „neničit“ implantátem, ale schovat si ho na nějaké budoucí technologie. Jsou lidi, co uvažují stylem, že jedno ucho stačí, však s tím slyším dobře, tak na co druhý. Jsou lidi, kteří by to třeba i brali, ale bojí se další operace, bojí se toho, že si na to nezvyknou, bojí se, že to pro ně bude do budoucna finančně neúnosné.