Dvě uši jsou prostě dvě uši

Hele, já vím, že už je to nudný :-) Ale prostě je to necelý rok, co slyším stereo, a mě to ještě neomrzelo, ani mi to nezevšednělo, pořád mě baví sledovat, jak slyším s jedním, s druhým, s oběma...

Spousta lidí třeba i váhá, jestli jít do jednostranné či oboustranné implantace, ať už u sebe, nebo u svých dětí. I když v ČR to asi většinou řeší jen u svých dětí, protože u dospělých to jaksi zatím moc často nejde (pořád doufám, že se to změní).

Jsou lidi, co uvažují stylem, že bude lepší jedno ucho „neničit“ implantátem, ale schovat si ho na nějaké budoucí technologie. Jsou lidi, co uvažují stylem, že jedno ucho stačí, však s tím slyším dobře, tak na co druhý. Jsou lidi, kteří by to třeba i brali, ale bojí se další operace, bojí se toho, že si na to nezvyknou, bojí se, že to pro ně bude do budoucna finančně neúnosné.

Ono se říká, že co člověk nepozná, to mu nechybí. Něco na tom bude. Ti lidé, kteří mají pocit, že jedno ucho stačí, dost pravděpodobně často vůbec netuší, jak moc jinak ten svět zní, když člověk slyší stereo.

Já jsem si sice vůbec nedokázala představit, jaké to stereo slyšení vlastně je, protože dobu, kdy jsem naposled slyšela na obě uši, si vůbec nepamatuju, jak se sluchadly, tak pak i s implantátem to bylo vždy jen jednostranné. Ale přesto jsem prostě toužila po tom, abych někdy to stereo slyšení zažila. Nedokážu říct, co mě na tom vlastně začalo lákat. Možná to, že táta je zvukový fajnšmekr a doma jsme vždycky měli kvalitní reprobedny na prostorový zvuk k filmům i hudbě, a mě vždycky tak nějak trochu mrzelo, že to nedokážu ocenit. Samozřejmě jsem se pak dostala i k informacím o tom, jaký to má efekt na rozumění v hluku, na snížení únavy z poslechu a na všelicos dalšího, takže mě to lákalo čím dál víc. 

Po neúspěchu se žádostí v ČR jsem se tak nějak smířila s tím, že holt mi asi není přáno, moc jsem nevěřila ani tomu, že by se to podařilo v budoucnu, protože ten časový odstup od první implantace se každým rokem víc a víc zvětšoval a i kdyby se oboustranné implantace u dospělých podařilo prosadit, dost pravděpodobně by mě odmítli právě z tohoto důvodu.

A proto si nesmírně vážím vstřícnosti německého zdravotního systému, který nedělá s oboustrannou implantací žádné cavyky a umožní ji každému, kdo splňuje kritéria (= je dostatečně hluchý). Ještě pořád občas nemůžu uvěřit tomu, že to doopravdy vyšlo, přitom po téměř roce by už člověk čekal, že si na to zvyknu :-)

Každopádně co je zajímavé... nejvíc takový ten bezděčný přínos vnímám, když jsem na návštěvě doma u mámy. Tam je totiž zvukové prostředí v mém mateřském jazyce a mnohem víc si tak uvědomuju, co všechno vlastně slyším navíc. Samozřejmě že i v tom cizojazyčném prostředí se cítím komfortněji, když během komunikace s lidmi mám oba procesory, ale nejsou tam takové ty aha momenty, které zažívám doma.

Pár příkladů... v televizi dávali Vrchní, prchni. Tak na televizi pořád koukám s titulky, bez nich bych toho moc nerozuměla, ale hrála tam písnička Severní vítr, která otitulkovaná nebyla. Já tu písničku znám, i její text, ale potěšilo mě, že jsem ji tam poznala a že jsem jí rozuměla. Nevybavuju si, že bych něco podobného zažila při dřívějším sledování.

Nebo si máma pouštěla z telefonu novoroční projev slovenského prezidenta Kisky. Já jsem seděla kousek od ní, čuměla si do svého mobilu, a „jedním uchem“ (tedy oběma, ale ne úplně pozorně) jsem poslouchala taky. Když do toho zrovna nevřeštěl papoušek, tak jsem tomu projevu místy i docela hezky rozuměla, což mě překvapilo, protože mluvená slovenština není úplně můj kámoš. Psaná je bez problému, ale na mluvenou nejsem příliš zvyklá, takže mi dělá trochu potíže.

Při mé poslední návštěvě si máma zase pouštěla z notebooku nějaké rozhovory. Nejprve mě zarazilo, že jsem to docela dobře slyšela z obýváku až do kuchyně – nerozuměla jsem všechno, ale občas jsem něco pochytila. Zkusila jsem trochu zaexperimentovat: chvilku jsem poslouchala s jedním uchem, chvilku s druhým, chvilku s oběma. Když jsem měla jen jedno ucho (víceméně jedno, které), tak ten zvuk byl tišší a hlavně nezřetelný, sice jsem slyšela tu řeč, ale moc jsem nedokázala rozlišit slova. S oběma ušima už ano...

Zkuste si to teď představit u malých dětí, které se učí právě tím odposlechem. O kolik více se toho naučí, když díky dvěma uším slyší lépe a zřetelněji?

Jinak mě taky pořád strašně fascinuje, jak každé to ucho slyší úplně jinak. Celkově z hlediska srozumitelnosti je to asi víceméně podobné, ale zní to jinak. A ta kombinace funguje parádně, protože každé to ucho dodává trošku jinou informaci. Když jsem to zkoušela a přemýšlela nad tím, jak ty zvuky z každé strany vlastně vnímám, tak mi přišlo, že staré (levé) ucho dodává hlavně takovou tu hlasitost a plnost zvuku, zatímco nové (pravé) ucho dodává zřetelnost.

To mě tak nějak vedlo k dalšímu přemýšlení... Ono se tak nějak obecně říká a ví, že každá mozková hemisféra funguje trochu jinak a slouží pro jiné oblasti lidských schopností. U zvuku je to prý tak, že levá hemisféra je lepší na řeč, zatímco pravá zase na ty neřečové zvuky (hudba a tak). A je to samozřejmě zkřížené, takže informace z pravého ucha zpracovává levá hemisféra a obráceně. No a já si teď tak přemýšlím, jak to všechno vlastně funguje. Jestli tam hraje vliv to, že řeč jde teď i do té „správnější“ hemisféry, nebo jestli je to tím, že tam mám novější techniku (implantát i procesor), nebo jestli je to tím, že v době vývoje řeči to prostě bylo lepší ucho...?

Jinak jsem četla takový zajímavý článek, že prý většina lidí preferuje poslouchání pravým uchem. Akorát si na jednu stranu tak říkám, jestli je to opravdu tak „převratný“ objev, když si vezmu, že většina lidí také preferuje koukání pravým okem, psaní pravou rukou, kopání pravou nohou a tak :-) Každopádně to asi potvrzuje tu teorii, že levá hemisféra je dominantnější pro zpracování řeči – zhruba u 90 % lidí se projevuje právě ta preference pravého ucha. I když prý teda 30–40 % leváků má zase pro změnu na řeč dominantní pravou hemisféru. To psali zase v tomhle článku.

Zběžné googlení ukázalo, že existuje i pár studií zabývajících se vlivem strany, na které je KI, při jednostranné implantaci. Vypadá to, že uživatelé s KI vpravo mají o trochu lepší výsledky než uživatelé s KI vlevo a některé studie i doporučují upřednostnit implantaci vpravo. Každopádně jestli jsem to pochopila dobře, tak podle jedné studie to vypdá, že při implantaci levého ucha v raném věku si dítě dokáže vytvořit jazykovou dominanci v pravé hemisféře. Nicméně ten počet dětí byl poměrně malý, takže je otázkou, nakolik průkazné to je. Bylo by to ale asi logické, protože mozek se obzvlášť v tom raném dětství přizpůsobuje okolnostem.

Mno, to jsem odbočila docela daleko. Ale každopádně je to zajímavé, možná by se tím dalo vysvětlit, proč mám pocit, že pravé ucho je na tu řeč lepší. A možná jsou ty důvody taky úplně jiné. Ale stejně mě baví nad tím přemýšlet.

Rozhodně ale platí argument, že při oboustranné implantaci bude vždy implantováno to lepší ucho, a proto by měl taky každý mít možnost dva implantáty získat. Fakt to má ohromné přínosy. Většinou :-)