Už je to zhruba tak rok, co jsem začala psát texty na tenhle blog. A můžu říct, že si myslím, že svůj účel splnil. On to je v podstatě takový veřejný deníček, chtěla jsem to mít jednak pro sebe, abych si mohla zapisovat své pocity, postřehy a pokroky, a jednak i abych se o to mohla podělit s ostatními. Sama občas cizí blogy čtu ráda, když je pro mě jejich obsah zajímavý, a pro někoho třeba může být zajímavé i to, co píšu já.
Každopádně ale hlavní motivací bylo mít možnost se vracet v čase, a to se mi bezesporu povedlo. Konkrétně u kochleárních implantátů je totiž zajímavé jedno: začátky bývají často těžké a ten vývoj je postupný. A psaní podobného deníčku podle mého názoru člověku umožňuje ty své pokroky zpětně sledovat a mít z nich radost. A udržet je v paměti. Já si třeba prakticky nepamatuju, jaké byly moje začátky s prvním implantátem, a občas mě to mírně štvalo, i proto, že se mě třeba občas někdo ptal, jaké to bylo, jak dlouho jsem si na to zvykala apod. A já jsem se nezmohla na víc než „nevím, nepamatuju si to“. Takže jsem taky chtěla, aby to u druhého ucha takhle nedopadlo :-)
Před aktivací jsem ani v nejmenším nečekala, že se s novým uchem sžiju tak rychle. Ale stalo se, takže po nějakých dvou měsících už jsem prakticky neměla moc o čem psát, nicméně někdy koncem loňského roku jsem si s chutí přečetla postřehy z prvního týdne, kdy jsem chodila na nastavování a cvičení sluchu. A zjistila jsem, že většinu těch zážitků a pocitů jsem fakt už zapomněla, takže bylo příjemné se k tomu vrátit, zavzpomínat a porovnat s tím, kde jsem teď. A kdoví, co budu říkat třeba za další rok či pět let na to, jaké to pro mě je v současné době. I když teď třeba mám pocit, že jsem už prakticky dosáhla maxima, tak to tak vůbec nemusí být a můžu se i nadále zlepšovat.
Za sebe můžu všem novým uživatelům KI či rodičům implantovaných dětí doporučit vést si podobný deníček, ať už soukromý v notýsku, nebo veřejný na blogu. Ono je to jedno, kterou variantu si zvolíte, protože primárně je to pro vás. Jasně, chápu, že psaní deníčku či blogu není pro každého, někdo není psavec, někdo na to nemá čas, ale na druhou stranu, ona je to jednak svým způsobem terapie, a jednak je fakt fajn vidět ten postupný vývoj a změny, které to přináší.
Žádné komentáře:
Okomentovat