Jak jsem se stala kyborgem

Jelikož správný úvod má být pořádně obšírný, začneme od... asi začátku?

Tedy: jelikož jde o sluch a nefunkční uši, bylo by asi dobré se zmínit, jak jsem k tomu přišla. To takhle jednou bylo období sametové revoluce, rodiče byli mladí, měli dvouletou Kačenku a neměli pro ni hlídání. Tak Kačenka chodila na demonstrace taky, sedíc tátovi za krkem a cinkajíc klíči.

Co ale čert nechtěl, Kačenka chytla nějakého toho bacila, který nakonec způsobil zánět mozkových blan. Au. Takže pár týdnů v nemocnici, boj o život, antibiotické dryjáky a tak podobně. Až když mě pustili domů, rodiče zjistili, že neslyším. Hledala jsem nánu (panenku), rodiče mě poslali do pokojíčku a já šla do kuchyně, tak pojali podezření... inu, oprávněně. Komunistický režim odešel a moje uši s ním. Pápá.

Dostala jsem sluchadla, něco jsem s nimi slyšela, ještě v nemocnici jsem se automaticky naučila odezírat, máma se mnou pokračovala v rozvoji mluvené řeči – docela to šlo, asi jsem byla šikovné děcko. Prý kdyby to nešlo s mluvením, tak bychom přešli na znakovku, ale ono to šlo, tak jsme se obešli i bez ní.

Skok dopředu: školní docházka, první stupeň v běžné ZŠ nedaleko domova. V páté třídě jsem udělala přijímačky na osmileté gymnázium, kam jsem následně nastoupila. Pořád ještě se sluchadly. 

Nicméně rodiče už pěkných pár let věděli o čemsi jménem kochleární implantát. Jelikož to ale byla pořád celkem novinka, báli se a nechtěli ze mě dělat pokusného králíka. Můj nástup na gympl jim ale to rozhodování trochu usnadnil – věděli, že to bude náročnější než základka.
Takže se rozhodli mi o kochleárním implantátu říct: zeptali se mě, jestli bych ho chtěla, že by mi to mohlo pomoct o něco lépe slyšet. Já, jedenáctileté tele, jsem jim to nadšeně odkývala, že to teda rozhodně chci. Rozběhla se tedy mašinerie vyšetření – pamatuju si z toho jen „tunel“ (magnetickou rezonanci) a promontorní test sluchového nervu.

Vyšetření klapla, kochleární implantát mi byl schválen, a pár dní před koncem školního roku (25. 6. 1999) mě docent Kabelka v Motole implantoval. KI jsem dostala na horší (= hluché) ucho – kdyby to nefungovalo, ať můžu dál používat sluchadlo na tom lepším. Ukázalo se, že to nebude potřeba. Pár dní před začátkem nového školního roku jsem dostala procesor a začala jsem se s ním sžívat. Na nic se mě ale neptejte, začátky slyšení s implantátem si nepamatuju :-)

Nicméně implantát mi skutečně pomohl mnohem víc než sluchadla – díky němu jsem zvládla vystudovat gympl, naučit se dva cizí jazyky, odmaturovat z nich a dostat se na vejšku. A mnohé další věci - třeba začít se zajímat o hudbu, pokračovat v rozvíjení znalostí cizích jazyků a dokonce je i začít prakticky používat (tzn. nejen na hodinách ve škole).

Každopádně zhruba někdy kolem těch 18-20 let, když začal být internet běžný, jsem se začala tak různě zajímat o všechno možné, včetně různých podrobností o implantátu. Začalo to pozvolna, pokračovalo to nořením se hlouběji a hlouběji, nasáváním všech možných informací, zkušeností, virtuálním (a později i reálným) seznamováním se s dalšími uživateli implantátu.

Někdy kolem roku 2010 jsem zjistila, že v zahraničí jsou i lidi, co mají implantáty na obou uších, a následující rok jsem se seznámila s oboustranně implantovanou Američankou, která byla v Praze na nějakém workshopu. Myšlenka na slyšení oběma ušima mě fascinovala a začala jsem pátrat po informacích a zkušenostech. Ale o tom víc v dalším článku...