Druhý pokus... tentokrát v Německu

V úvodním příspěvku jste se jistě dočetli, že druhý implantát jsem dostala v Německu. Možná si říkáte, jak to? Inu, i to je zajímavý příběh :-)

Jak jsem už zmínila, po odmítnutí českou zdravotní pojišťovnou jsem myšlenku na druhý implantát víceméně odložila k ledu. Někde v koutku duše jsem doufala, že v budoucnu se třeba podmínky změní a vyjde to, ale na druhou stranu jsem si i říkala, že v té době už taky budu mít implantát třeba 25-30 let a stejně mi řeknou, že už to nemá smysl.

Už pár let jsem pracovala jako "freelance" překladatel pro jednu německou firmu, která vytváří online hry. A protože mě vždycky zajímalo, jak to funguje i z té druhé strany, na jaře 2017 jsem se zeptala, jestli bych k nim mohla na stáž do oddělení lokalizací, kde ty překlady organizují a odkud nás freelancery úkolují. Domluvili jsme se na tříměsíční letní stáži přímo v sídle firmy v Německu, která se nakonec protáhla o další tři měsíce a poté ještě o půl roku, čili nakonec z toho (zatím) je roční pobyt.

Teď trochu odbočím, ale pozor, ono to nakonec mělo docela zásadní vliv na následující dění: zhruba měsíc po začátku stáže jsem skončila na pohotovosti, kde se ukázalo, že mě zlobí žlučník a že nejlepší bude ho rovnou odstranit, což se pak také stalo. No, povím vám, že jsem z toho byla vyvalená jak sáňky v létě. Byla to moje první zkušenost s německým zdravotnictvím a nakonec i celkem pozitivní - když tedy odhlédnu od toho, že ta samotná operace a rekonvalescence úplně příjemnou záležitostí už z principu nebyla :-) Ale ve špitále bylo celkem fajn, doktoři i sestry milí a péče kvalitní.

Krátce po návratu do práce přišla řeč i na to, že se mi tam líbí a že bych měla zájem o prodloužení stáže. Podle toho, co říkal šéf, to vypadalo, že tu bude možnost zůstat až rok. V té chvíli jsem si začala pohrávat i s myšlenkou, že bych mohla zkusit zjistit, jestli by se ta druhá implantace, po které tak toužím, nedala provést v Německu. Právě i ta výše zmíněná zkušenost, že jsem schopná přežít německé zdravotnictví a domluvit se s doktory i se svou ne moc dokonalou němčinou, mě také trochu povzbudila. 

Nicméně jsem pořád trochu váhala, neměla jsem 100% jistotu, že opravdu zůstanu aspoň ten rok, nevěděla jsem, jak dlouho trvá, než k implantaci dojde, a hlavně jsem pořád v sobě měla takový ten pocit špatného svědomí, že to je využívání německého zdravotnictví, že se tu nechám implantovat a pak zase zdrhnu do ČR. I když je také fakt, že jsem si už i pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych v Německu prostě zůstala natrvalo. Tím pádem bych nakonec na daních a pojištění ten implantát také aspoň částečně splatila :-)

A do toho mě samozřejmě šťouchala Jana, ať nad tím nepřemejšlím a prostě do toho jdu.

No tak jo.

Zjistila jsem si, že v Mnichově jsou čtyři implantační centra, tak jsem si prošla jejich webové stránky, pročetla jsem si zkušenosti z německé facebookové skupiny, vybrala jsem si jednu kliniku, která mi byla podle dostupných informací nejsympatičtější, a napsala jsem jim e-mail s krátkým představením své situace a s dotazem, jestli by podle jejich názoru druhostranná implantace byla možná. Odpověď byla velice stručná: přijďte během konzultačních hodin toho a toho dne.

A tak se to rozjelo...