V úterý ráno jsem šla nejprve do nemocnice na test závratí, asi chtějí mít srovnání, jestli se něco změnilo oproti stavu před operací. Podle mého subjektivního pocitu ne, ale tak kdoví. Každopádně to bylo totéž jako minule: běžící čáry na zdi, točení na židli a lití horké vody do uší. Po skončení jsem se i ptala, jaké jsou vlastně výsledky, jestli je to dobré, špatné nebo jaké. Prý dobré, na závratě opravdu netrpím. Jsem si všimla taky, no :-) Ale takhle to mám oficiálně potvrzené.
Z nemocnice jsem zamířila do Hörzentra na další nastavování a na trojitou porci sluchového cvičení.
Nastavování bylo ještě bleskovější než včera, celých 15 minut. Kontrola prahů, jestli se proti včerejšku nezměnily (ne) a zvýšení hlasitosti. To zvýšení hlasitosti se docela projevilo, slyším o něco více a možná i o malinko lépe. Ale nemyslete si, furt je to jen pípající kakofonie. Zatímco jsem čekala na logopedii, zkoušela jsem sluchová cvičení v aplikaci v telefonu a ty výsledky fakt byly o něco lepší než s předchozím programem.
Na logopedii to samé co včera, tedy seznamy dvojic slov a poznávání, které slovo z dvojice logopedka řekla. Dnes už to bylo mírně obtížnější, slova byla často velmi podobná a lišila se jen např. v samohláskách nebo v určité souhlásce, případně v umístění hlásky š (německého sch). Po půl hodině jsem toho měla docela plné kecky, protože tohle opravdu vyžaduje soustředění. Ale docela to šlo, samozřejmě pořád s občasnými chybami, ale celkově dobré. Následovala polední pauza – dostala jsem poukázku na oběd do nemocniční cafeterie, tak jsem se šla najíst. Když už ten mozek tak týrám, tak ať mu aspoň dodám i nějakou energii.
Po návratu další hodina a půl poslouchání. Obtížnost se stupňuje. Něco mi jde lépě, něco hůře. Dokázala jsem bez problémů rozlišit slova, která se lišila jen v hlásce B/M (Bord/Mord apod.). Nedělalo mi problém ani rozlišování slov obsahujících a neobsahujících š (sch), případně slov, která se lišila tím, že měla š (sch) na začátku/uprostřed/na konci. Trošku zápasím se samohláskami, třeba jsem ani za živého boha nedokázala poznat rozdíl mezi salzig a sulzig, oboje mi prostě znělo naprosto stejně. Ale logopedka byla i tak spokojená a že to jde dobře. Docela kruťárna byly fráze a věty. Nejprve byl seznam s asi 10-12 frázemi typu „Gute Nacht“ (dobrou noc), „Grüss Gott“ (pozdrav pánbůh), „Alles Gute zum Geburtstag“ (vše nejlepší k narozeninám) apod. Ono vybírejte z 10-12 možností tu správnou, když slyšíte akorát pípání :-) Totéž se pak opakovalo i s větami. Tam v podstatě nejlepší strategií, jak odpovědět správně, bylo slyšet nějak slušně alespoň nějaké slovo z té fráze či věty a na (ne)rozumění zbytku už tolik nezáleželo.
Na závěr pak byla trošku odpočinkovější aktivita – poslouchání a poznávání zvuků. Zvuky nahrané na kazetě, k tomu kartičky s obrázky. Nejprve pustila zvuky a postupně k nim na stůl skládala kartičky – to jsem poslouchala s novým uchem. Některé zvuky jsem poznávala, jiné zněly jinak než jak je znám s prvním uchem. Poté mě vyzvala k nasazení prvního procesoru a pustila kazetu s náhodným pořadím těch zvuků. Měla jsem poslouchat s oběma ušima a poznávat zvuky. Zajímavé bylo, jak něco znělo pořád relativně stejně, ale něco úplně jinak než když jsem poslouchala jen s tím prvním uchem. A některé zvuky stejně pořád neodpovídaly tomu, jak je znám, třeba bečení ovcí. Doma chováme ovce, takže myslím, že bečení mám naposlouchané slušně. Ovce na nahrávce bečely nějak jinak. Asi německy :-) Každopádně to byla nakonec i docela zábava. A pak jsem byla opět propuštěna domů.
Tím, že jsem měla o něco zvýšenou hlasitost, jsem i vnímala víc zvuků a i když jsem měla zapnuté oba procesory naráz, tak jsem vnímala, že ten druhý do toho celku také něco přidává. V metru jsem si každopádně zase staré ucho vypnula a poslouchala jsem jen s tím novým. Slyšela jsem toho víc, pořád v mizerné kvalitě, ale rozhodně toho bylo víc než den předtím. Co mě ale dostalo do kolen, bylo to, že jsem slyšela „Bitte zurück bleiben“ (doslovně: prosím, drže se zpátky), což je hlášení, které se ozývá při zavírání dveří. Pak se metro rozjelo, ozvalo se hlášení o další zastávce, ze kterého jsem pochytila „umsteigen“ (přestoupit). Cože? Já to fakt slyšela? Ono tedy asi takhle: já už ta hlášení mám naposlouchaná s prvním uchem, takže vím, co a kdy hlásí. Ale i tak jsem byla naprosto užaslá z toho, že jsem to vůbec slyšela. Ono v tom pípání je fuška pochytit cokoliv, tak kde se tam bere to rozumění řeči? Když jsem přestoupila na další linku, přijel moderní vůz, ve kterém jsou hlášení krásně srozumitelná. Tam jsem slyšela jak název další stanice (Giselastraße), tak i „U6 Richtung Garching-Forschungszentrum“ (linka U6 směr Garching-Forschungszentrum). To jako vážně? To ucho slyšelo 10 let blbě, 18 let vůbec, teď znovu slyší pouhých 25 hodin a už ROZUMÍ hlášení v metru??? Přiznám se vám, že mi z toho mírně zvlhly oči :-)
Doma jsem si na chvíli dala od zvuků oraz úplně, přece jen dnešek byl docela náročný. 3x 45 minut absolutního soustředění na poslech, uff. Večer jsem si pak spárovala procesor s Mini Mic a pustila si jako zvukovou kulisu na pozadí k jiným činnostem audioknihu Harryho Pottera. Nerozuměla jsem z toho ani ň (musela bych před sebou mít text), ale vnímala jsem tam např. změny hlasů, rozčilení apod. To taky není špatný.
Trochu mi vadí něco jako echo, když mám nový procesor nasazený a něco s ním slyším (no, něco... pípání, co jiného) a pak si sundám cívku, tak ještě asi 10 vteřin pořád slyším. Ten můj sluchový nerv a mozek musí být asi totálně perplex a myslí si, že slyší, i když už neslyší. Až pak jim to dojde :-)
Každopádně dnešek si myslím, že se povedl. To hlášení v metru mě hodně překvapilo. A koneckonců i z toho rozlišování více či méně podobných slov u logopedky mám dobrý pocit, chybám se samozřejmě nevyhnu, ale celkově bych tipla, že tak 80–90 % mívám dobře.
Takže – moje milé nové ucho, jen tak dál. Zatím si vedeš nad (moje) očekávání.
Na závěr ještě fotka obou externích fešáků. Ti interní se stydí a zůstávají schovaní :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat