Happy happy happy :)

Hlášení z frontové linie pokračují. Ve středu při nastavení mi byly zase navýšeny C-levely a tudíž i zvýšena hlasitost. Zároveň už začínáme i víc řešit sladění hlasitosti u obou procesorů – u toho prvního bude potřeba ji snížit, protože u jednostranného implantátu je potřeba kompenzovat jednostranné slyšení zvýšením hlasitosti. U dvou už to potřeba není, není tam už stín hlavy, který blokuje zvuky z hluché strany. Takže mám malinko staženou hlasitost na starém procesoru a uvidíme. Ono se to stejně srovnává trošku špatně, protože jak na té nové straně slyším všechno ve vysokých tónech, tak u těch je problém spíš s pronikavostí než s hlasitostí. Ale to taky časem pomine a snad to půjde sladit lépe. Každopádně zvýšení hlasitosti zase přineslo další zvuky a zlepšení kvality. Pořád to pípá, ale už to začíná znít použitelně.

Po nastavení jsem zamířila na lékařskou kontrolu, to bylo taky bez problémů, všechno je krásně zahojené a doktorka se zajímala, jaké jsou první dojmy z druhého implantátu. Tak jsem jí stručně poreferovala, že jsem spokojená, že zatím dobrý a že doufám, že to tak půjde i dál.

Následně mě poslali do nemocnice na audiologii – že prý mi mají změřit zbytkový sluch bez KI a pak tónovou audiometrii s novým KI. Audioložka po otevření mé složky usoudila, že to měření zbytkového sluchu nemá smysl, protože už před operací jsem neslyšela nic, po operaci je to zpravidla ještě horší – a řekněte sami, může „nic“ být ještě horší? :-) Takže mi udělala jen tónovou audiometrii s novým uchem. Nejsem expert, ale myslím, že to docela ujde.

Během obědové pauzy jsem se šla projít do parku a zkoušela jsem s novým nastavením bezdrátové streamování hudby z iPhonu (jen do nového ucha samozřejmě, to staré si můžu připojit leda tak kabelem). Hudba už zněla skoro tak, jak ji znám s prvním implantátem, což mě potěšilo. U písniček, kde jsem znala texty, jsem dokázala i sem tam kousek textu pochytit.

Když jsem to pak po skončení pauzy říkala logopedce na začátku našeho sezení, společně i s tou včerejší historkou z metra, a jak mě to dostalo, tak z toho taky byla paf. Říkala, že takovéhle pokroky vůbec neočekávala ani ona. Ještě se pro jistotu ptala, jestli to ucho opravdu 18 let neslyšelo. No opravdu :-) Prostě překonávám všechna očekávání, jak ta svoje, tak i ta jejich. Říkala, že má v péči i dívku, která byla implantovaná jako malé dítě a druhý implantát taky dostala po mnoha letech někdy nedávno, a že ty pokroky tam ani zdaleka nejsou takové. Tady se opravdu potvrzuje, že co se týče implantátů, tak ten průběh rehabilitace může skutečně být pro každého jiný.

Následovalo obligátní rozlišování slov. Už trošku obtížnější – přesně to, co mi dělá problémy. Rozlišování samohlásek a/o, e/o, e/u. Ale připadá mi, že tady můj úspěch v odhadnutí hodně záleží i na tom, jaká hláska předchází či následuje. Např. Wunde/Wende jsem taky nedokázala vůbec rozlišit, oboje mi znělo stejně. U jiných slov jsem zase neměla sebemenší problém. I včera jsem měla problémy s nějakými dvojicemi, kde byla samohláska po W.

Logopedka se mě pak i ptala, jestli si myslím, že by to pro mě bylo jednodušší cvičit v češtině, jestli to není pro mě ještě o něco obtížnější tím, že je to v němčině, která je pro mě cizím jazykem. Říkala jsem, že v téhle fázi a při těchhle cvičeních ani tolik ne, že tam je opravdu problém spíš v tom, že to ucho ještě tolik ty hlásky nerozlišuje. Spíš se ten rozdíl pak ukáže při otevřených souborech slov, tam se pravděpodobně nebudu chytat tak moc, jako bych se třeba chytala v češtině. Ale uvidíme. České slovní audio si zařídím taky, pro srovnání.

Následovaly uzavřené soubory: postupně dny v týdnu, měsíce a číslovky 1-31. Dny byly jednoduché, měsíce byly jednoduché (s výjimkou Juni/Juli, to zatím moc nerozliším), číslovky šly taky docela dobře, jen jsem občas potřebovala zopakování. A pak to byla kombinace toho všeho (= datum). Donnerstag, den 17. August (čtvrtek 17. srpna) apod. To už bylo trošku slabší, hlavně proto, že jsem to nedokázala všechno udržet v hlavě :-) Než došla k měsíci, zapomněla jsem, jaký den a číslo vlastně říkala, nebo když jsem si zase naopak zapamatovala den a číslo, tak mi vypadl měsíc. To je asi vidět, jak moc ten mozek musí makat, když už pak nezvládá ani primitivní úkol pro krátkodobou paměť :-)

A na závěr došlo pro odlehčení tentokrát na hudbu. Pustila mi z CD nějakou skladbu (saxofon a marimba) a měla jsem poslouchat jen s novým uchem. Pak se ptala jak to znělo, tak jsem říkala, že dobře, že to znělo jako hudba a bylo to docela příjemné. Poté jsem si měla vzít i ten první procesor, poslouchat s oběma ušima a občas si sundat cívku nového ucha, abych mohla porovnat, jestli je rozdíl v tom, jak to vnímám se starým uchem a s oběma ušima zároveň. Sama jsem tomu nevěřila, ale ten rozdíl tam byl, a už i docela znatelný. To nové ucho té hudbě dodávalo něco navíc. Znělo to lépe. Bohatěji? Plněji? Nevím, jak to popsat, ale ten celkový dojem byl lepší než jen s tím starým uchem. 

Takže další den – další překvapení.

Celkově díky tomu zvýšení hlasitosti slyším o něco více zvuků z té nové strany, takže i např. když jdu po ulici nebo když se s někým bavím, tak kromě toho „dobrého“ signálu z prvního ucha slyším i to, jak se to nové ucho snaží taky zapojit. Tím, jak je to pisklavé, tak to nejde přehlédnout. Ale neruší to, je to prostě doplněk. Zatím ani nemůžu říct, že by mi druhý implantát už přinášel něco navíc, ale v tuhle chvíli je to opravdu ještě hodně brzo. Takže pěkne krůček po krůčku a po těch prvních třech dnech čím dál víc věřím tomu, že ono to opravdu půjde.

Když jsem přišla domů, tak první, co jsem udělala, bylo, že jsem si vzala sluchátka a pustila jsem si hudbu. Tím, že N5 je výhradně kabelový a N7 výhradně bezkabelový, mi v současné chvíli nezbývá nic jiného než klasická sluchátka, pokud chci poslouchat oběma ušima. Pustila jsem si svou oblíbenou píseň Wish You Were Here od Pink Floyd, nastavila si opakování a zkoumala, jak zní s oběma implantáty a jak jen s tím původním. S oběma je to fakt lepší.

Další poznatek: když poslouchám s oběma ušima naráz a pak „přepnu“ jen na to nové, tak to zní hrozně. Ale když chvíli poslouchám jen s tím novým, tak čím déle poslouchám, tím „normálněji“ to nové ucho zní. Pořád se to ani zdaleka neblíží tomu prvnímu, ale i tak (řečeno slovy z „reklamy“ na KI na webu mé německé zdravotní pojišťovny) slyším pokrok.