Jak to jde dál...

Uteklo zase dalších pár dní, ale ono se teď nic moc zajímavého neděje. O víkendu jsem byla doma, ať si taky naposlouchám trochu češtiny. S mámou se v pohodě domluvím i jen s novým implantátem, ale to zas tak moc o ničem nevypovídá, protože s tou se domluvím i úplně bez implantátu :-) Zkoušela na mě taky pár jednoslabičných slov, ale ta jsou zatím těžká i v češtině. Ale jednu výhodu proti němčině jsem tady měla: plácla jsem aspoň nějaké podobné slovo. Třeba máma řekla klas a já plast. Nebo pes a já si nebyla jistá, co přesně to bylo, tak říkám, že to bylo buď les, pes, nebo ves.

Ale co mě docela překvapilo... cestou domů jsem si v autobuse pouštěla audioknihu ze Spotify. Vybrala jsem si Pohádky pro unavené rodiče od Viewegha, které jsem nečetla, neznám je a pouštěla jsem si je bez textu, prostě jen jako zvukovou kulisu. Nerozuměla jsem ani zdaleka všemu, to teď ještě nehrozí, ale rozuměla jsem tu a tam nějaké slovo, několik slov po sobě či občas dokonce celou větu. Občas jsem tak i chápala, o čem je vlastně zrovna řeč.

A taky když jsme se doma s mámou koukaly na film v televizi, tak jsem se natáhla na gauč na levý bok a chtěla si podepřít hlavu. Tam mi za normálních okolností překáží procesor a cívka. Teď jsem si procesor sundala, položila před sebe, podepřela si hlavu a prohlásila, že konečně můžu dělat to, o čem už jsem dlouho snila... natáhnout se u televize, sundat si levé ucho, podepřít si hlavu – a přesto dál slyšet :-)

Tady je ještě obrázek, ať můžete obdivovat symetrii. Jen je teda fakt, že skutečná symetrie to bude, až budou i oba procesory stejné. A taky to nové ucho skoro není vidět. Si skoro říkám, že jsem si fakt měla asi vybrat bílý procesor :-)

No a čím déle nosím oba procesory zároveň, tím větší „problém“ mi dělá sundat si nový procesor a poslouchat jen s tím starým. Ale celkově je mi to trochu divné. Když poslouchám s oběma ušima, tak mám pocit, že to zní stejně jako předtím s jedním. Když poslouchám jen se starým, tak to zní už dost na houby, je to potichu, není to tak zřetelné jako oba zároveň. Tak jsem z toho trošku jelen. To jsem si fakt tak rychle zvykla na dvě uši? Někdy mám i pocit, že s tím jedním uchem samotným slyším hůř, než jsem slyšela předtím, což mi přijde divné. Dá se poslech jedním uchem vůbec zapomenout? Nebo jen opravdu slyším o tolik lépe? Tomu se mi zase nechce věřit.

Zároveň když mám obě uši, tak některé zvuky vnímám jinak než předtím. Řeč už mi zní prakticky stejně jako předtím s jedním uchem, to je v pohodě. Spíš zvuky mi zní jinak. Třeba šustění batohu a bundy, když se oblékám a dávám si batoh na záda. To je najednou úplně jiné. Celkově je ale pořád hodně dominantní to staré ucho, které bere a předává dál drtivou většinu těch informací, nové ucho mu jen tak opatrně přizvukuje. Jen občas se ozve trochu víc.

Jinak se taky samozřejmě snažím občas cvičit jen nové ucho. Tady je docela zajímavé (ale logické) to, že když „přepnu“ na nové ucho z obou/ze starého, tak na začátku je to úplně k ničemu, ale postupně se během pár minut mozek přeorientuje a začne se snažit rozumět s tím novým. Přes den v práci používám oba implantáty, z hlediska komunikace je to jednodušší, staré ucho odkládám po příchodu domů a večer tak poslouchám jen s tím novým. Většinou si pustím něco z iVysílání, případně nějaký film či audioknihu. Občas taky cvičím ucho v aplikaci na mobilu. Ale teď asi nemůžu čekat žádné velké skoky, spíš posun po krůčkách.

Taky už si říkám, že by možná bodlo další nastavení, zase trochu zvednout hlasitost. I když na starém uchu teď používám ten nový (tišší) program, tak si stejně myslím, že to staré ucho pořád přehlušuje to nové. Na něm už mám hlasitost na 10, víc to nejde. Jenže termín jsem dostala až na půlku dubna, prý dřív nemají volné místo. Tak holt zatím nic. Ale asi je to furt lepší, než kdyby to bylo obráceně, tedy moc nahlas a nešlo to snížit :-)