Abych vás nenudila jen vykládáním o svém druhém implantátu, zařadím občas i něco mimo. Dnešním tématem je komunikace a s tím spojené ... řekněme potíže.
Spousta lidí se sluchovým postižením to zná. Někdo na vás mluví, vy se snažíte mu porozumět, ale ne vždy se zadaří. Občas se přeslechnete a rozumíte něco jiného. Občas nerozumíte části toho, co se vám dotyčný snažil sdělit. A občas prostě nerozumíte vůbec. Člověk by si řekl „Nu což, stane se – však stačí to zopakovat, ne?“ No... někdy nerozumíte ani po zopakování. A někdy prostě jen nechcete vypadat jako ten debil, co ničemu nerozumí, pořád chce něco zopakovat a nedá se s ním o ničem pořádně bavit, takže se snažíte to nějak zamaskovat.
Krásně to vyjadřuje tenhle graf, který koluje po internetu.
Krásně to vyjadřuje tenhle graf, který koluje po internetu.
Ono to vypadá docela vtipně, ale realita kolikrát až tak vtipná není. Nevím, jak to mají ostatní, takže teď budu mluvit jen za sebe, ale pokaždé, když se mi něco takového stane, tak mi to trochu sráží tu pracně vybudovanou sebedůvěru. Navíc jsem i povahou spíš nesmělý introvert, obzvlášť ve styku s cizími lidmi. Takže je pro mě trochu problém se prosadit a dát ostatním najevo, co a jak je potřeba, aby komunikace probíhala co nejvíce bez problémů. Fakt jsem prostě ten typ, co se radši usmívá a doufá, že to nebyla otázka. No dobře, občas se i zeptám „co?“ :-)
A teď si k tomu připočtěte ještě to, že jsem v cizí zemi. V práci mluvíme anglicky, jinde (úřady, doktoři, obchody apod.) většinou německy. Ani jeden z jazyků neovládám zcela perfektně (angličtinu mám dobrou, ale do dokonalosti to má ještě daleko), takže občas nerozumím prostě proto, že dané slovo či frázi neznám. Ale mnohem častěji nerozumím proto, že na mě někdo vychrlí příval slov, který musím nějak zpracovat, a tím, že je to pro mě cizí jazyk, je to dvojnásob obtížnější. Navíc angličtina má tu hloupou vlastnost, že výslovnost se od psané podoby liší dost výrazně (jak říká máma – Angličané píšou kolečko a čtou trakař). Celkově je to potíž proto, že ty cizí jazyky nemám tolik naposlouchané jako češtinu, a buďme upřímní – poslechem se člověk naučí mnohem víc než čtením. Dalším problémem je pro mě i to, že se v průběhu poslouchání něčí promluvy často tak moc soustředím na to, abych rozuměla, že vlastně ve výsledku nevnímám úplně 100% obsah sdělení a po skončení vysvětlování či prezentace už zpravidla polovinu řečených věcí vůbec nevím. Hodně si i domýšlím na základě situačního kontextu. Takže když to shrnu, někdy je to docela boj, který v některých případech skutečně končí úsměvy, přikyvováním a tvářením se, že je mi všechno naprosto jasné.
V práci jsou na mě nejbližší kolegové už naštěstí zvyklí a mají se mnou trpělivost, takže tam se tolik nebojím si říct o zopakování. Ale i tak si někdy připadám jako blbec. Kolikrát je navíc kromě rozumění problém i v tom, že nevím, jak se vyžvejknout. V angličtině zápasím s výslovností, u spousty slov moc nevím, jak je mám vlastně vyslovit – ono je to tedy tak, že teoreticky to často i vím, ale prakticky si říkám, že z téhle změti zvuků přece nemůže nikdo poznat, co za slovo jsem to vlastně chtěla říct. Takže občas i vymýšlím, jak ta „špatná“ slova obejít. V němčině je to s výslovností lepší, ale tam zase bojuju s gramatikou a slovní zásobou.
Asi bych měla ještě zmínit, že mám taky ještě jednu takovou nepěknou vlastnost: chci si být jistá, že mám všechno správně. Takže při poslechových testech odpovídám jenom, když si jsem jistá. V písemkách jsem taky psala jen to, čím jsem si byla jistá. Ono to nakonec může být i špatně (a taky se to někdy stává), ale já si prostě v tu chvíli, kdy odpovídám, potřebuju být jistá tou správností. A při mluvení v cizích jazycích to je úplně to samé. Chci to mít gramaticky správně, chci tam mít správná slovíčka a chci to říct správně. A proč je to vlastně nepěkná vlastnost? Protože mě to při té komunikaci docela brzdí. Často si potřebuju odpověď promyslet, což nějakou chvilku zabere, občas ani tak odpověď nevymyslím, tak mlčím, nebo se omezím jen na nějaké „OK“ nebo „gut“ nebo „ja/nein“, ale už to nijak nerozvedu, i když bych třeba chtěla. On by to ten druhý asi pochopil i kdybych tam nasekala nějaké gramatické chyby nebo kdybych mluvila jako hotentot, ale já to prostě chci říct správně. A někdy se mi stává, že jen co nějakou větu dořeknu, tak si hned uvědomím chyby, které jsem tam nadělala a v myšlenkách se chytám za hlavu :-) Hrozný, fakt.
Nicméně když se vrátím k tomu porozumění – zhruba 3 týdny zpátky jsem měla pocit, že celkově nějak hůř rozumím. Když jsem byla na víkend doma, nějak moc často jsem se i mámy ptala „cože?“, v práci taky a celkem slušně to pak vygradovalo u doktora, který mi na kontrole vysvětloval, co je tam za problém (ten otok) a co budou dělat (dají mi stahovací obvaz). On to byl relativně dlouhý monolog (no dobře, zas tak dlouhý ne, ale nebyly to ani pouhé dvě věty), na začátku jsem se ještě chytala, ale postupně, jak se blížil ke konci, tak už mi začal mozek stávkovat a odmítal dešifrovat. Když domluvil, tak jsem měla takový nepříjemný pocit, že tam na konci asi byla nějaká otázka... ale jelikož jsem nevěděla, jaká, tak jsem nic neříkala. No... jelikož pracuje se sluchově postiženými, tak pochopil a říká: „Vy jste mi asi nerozuměla, že?“ A tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mám sto chutí se propadnout do země. Místo toho, abych mu vysvětlila, kterou část jsem nerozuměla, poprosila ho, ať mi to zopakuje pomaleji, případně mu i řekla, že asi nemám úplně nejlepší den a nějak hůř rozumím, tak jsem se prostě jen tvářila jak pako.
Přitom já moc dobře vím, že kdybych nebyla srabík a v případě potřeby lidi požádala, ať to zopakují, případně ať mluví pomaleji, zřetelněji, jednodušeji apod., tak by to pro ně většinou žádný problém nebyl. Rozumní lidé to pochopí bez problému a vyjdou mi vstříc. Jenže mně je to prostě blbý a neumím si říct. Jinak v češtině to mám úplně stejné, ale tam mám výhodu v tom, že je to můj mateřský jazyk a ovládám ji perfektně, takže tam se s komunikačními problémy setkávám relativně málo a tím pádem je to celé jednodušší. V té cizojazyčné komunikaci se potíže s neporozuměním (bohužel) vyskytují častěji, takže ten můj problém se „self-advocacy“ (nevím, jestli to má nějaký český překlad, v zásadě jde o schopnost si prosadit své potřeby a práva) se stává markantnějším.
Za posledních několik let jsem občas slýchala slova obdivu – přeci jen u sluchově postižených se nějaké lepší jazykové schopnosti zpravidla úplně neočekávají, takže to, že mám vystudovanou češtinu, pracovala jsem jako korektorka a překladatelka, mluvím dvěma cizími jazyky, momentálně žiju v Německu a pracuju v odvětví lokalizace, je pro lidi, kteří o problematice sluchového postižení něco ví, zpravidla překvapením. Nicméně věřím tomu, že jak teď budou dorůstat generace dětí, které s kochleárním implantátem vyrůstaly odmalička, tak podobně jazykově šikovných kochlíků bude přibývat, protože jejich případný jazykový potenciál už nebude tolik bržděn stavem sluchu.
Tímhle článkem jsem každopádně chtěla ukázat hlavně to, že i když to, co jsem dokázala, může na první pohled vypadat super, tak ne vždy je to (hlavně pro mě) tak jednoduché. V něčem mě brzdí uši, v něčem povaha, v něčem kombinace obojího. Navíc mívám tendence si špatné (komunikační) zážitky i zpětně rozebírat a nadávat si do oslů, že jsem to měla řešit jinak :-) Ale pozdě bycha honit, že ano? Jenže ono to při nejbližší příležitosti zase dopadne úplně stejně.
Co je ale hlavní: před lety, když jsem se učila cizí jazyky na gymplu, tak i přesto, že mě to bavilo, jsem byla přesvědčená, že mi to stejně nikdy k ničemu nebude. Že se s žádným cizincem stejně nedomluvím, protože buď nebudu rozumět já jemu, nebo on mně, případně oboje naráz. Jak nad tím teď přemýšlím, tak stejného názoru byl tenkrát vlastně i ředitel, který mi nechtěl dovolit maturovat ze dvou cizích jazyků, že prý si mám místo toho druhého vybrat nějaký normální předmět.
A vida, ono to nakonec jde a jazyky mě živí.
Je to sice fuška, občas (tedy na můj vkus možná až příliš často) nastávají chvíle, kdy si připadám jako ten největší trotl pod sluncem, ale celkově vzato je to obrovská zkušenost, která mě zase posune o kus dál. I z hlediska těch komunikačních dovedností. Jen se musím naučit víc prosazovat své potřeby, tak doufám, že do toho ještě dorostu.
A teď si k tomu připočtěte ještě to, že jsem v cizí zemi. V práci mluvíme anglicky, jinde (úřady, doktoři, obchody apod.) většinou německy. Ani jeden z jazyků neovládám zcela perfektně (angličtinu mám dobrou, ale do dokonalosti to má ještě daleko), takže občas nerozumím prostě proto, že dané slovo či frázi neznám. Ale mnohem častěji nerozumím proto, že na mě někdo vychrlí příval slov, který musím nějak zpracovat, a tím, že je to pro mě cizí jazyk, je to dvojnásob obtížnější. Navíc angličtina má tu hloupou vlastnost, že výslovnost se od psané podoby liší dost výrazně (jak říká máma – Angličané píšou kolečko a čtou trakař). Celkově je to potíž proto, že ty cizí jazyky nemám tolik naposlouchané jako češtinu, a buďme upřímní – poslechem se člověk naučí mnohem víc než čtením. Dalším problémem je pro mě i to, že se v průběhu poslouchání něčí promluvy často tak moc soustředím na to, abych rozuměla, že vlastně ve výsledku nevnímám úplně 100% obsah sdělení a po skončení vysvětlování či prezentace už zpravidla polovinu řečených věcí vůbec nevím. Hodně si i domýšlím na základě situačního kontextu. Takže když to shrnu, někdy je to docela boj, který v některých případech skutečně končí úsměvy, přikyvováním a tvářením se, že je mi všechno naprosto jasné.
V práci jsou na mě nejbližší kolegové už naštěstí zvyklí a mají se mnou trpělivost, takže tam se tolik nebojím si říct o zopakování. Ale i tak si někdy připadám jako blbec. Kolikrát je navíc kromě rozumění problém i v tom, že nevím, jak se vyžvejknout. V angličtině zápasím s výslovností, u spousty slov moc nevím, jak je mám vlastně vyslovit – ono je to tedy tak, že teoreticky to často i vím, ale prakticky si říkám, že z téhle změti zvuků přece nemůže nikdo poznat, co za slovo jsem to vlastně chtěla říct. Takže občas i vymýšlím, jak ta „špatná“ slova obejít. V němčině je to s výslovností lepší, ale tam zase bojuju s gramatikou a slovní zásobou.
Asi bych měla ještě zmínit, že mám taky ještě jednu takovou nepěknou vlastnost: chci si být jistá, že mám všechno správně. Takže při poslechových testech odpovídám jenom, když si jsem jistá. V písemkách jsem taky psala jen to, čím jsem si byla jistá. Ono to nakonec může být i špatně (a taky se to někdy stává), ale já si prostě v tu chvíli, kdy odpovídám, potřebuju být jistá tou správností. A při mluvení v cizích jazycích to je úplně to samé. Chci to mít gramaticky správně, chci tam mít správná slovíčka a chci to říct správně. A proč je to vlastně nepěkná vlastnost? Protože mě to při té komunikaci docela brzdí. Často si potřebuju odpověď promyslet, což nějakou chvilku zabere, občas ani tak odpověď nevymyslím, tak mlčím, nebo se omezím jen na nějaké „OK“ nebo „gut“ nebo „ja/nein“, ale už to nijak nerozvedu, i když bych třeba chtěla. On by to ten druhý asi pochopil i kdybych tam nasekala nějaké gramatické chyby nebo kdybych mluvila jako hotentot, ale já to prostě chci říct správně. A někdy se mi stává, že jen co nějakou větu dořeknu, tak si hned uvědomím chyby, které jsem tam nadělala a v myšlenkách se chytám za hlavu :-) Hrozný, fakt.
Nicméně když se vrátím k tomu porozumění – zhruba 3 týdny zpátky jsem měla pocit, že celkově nějak hůř rozumím. Když jsem byla na víkend doma, nějak moc často jsem se i mámy ptala „cože?“, v práci taky a celkem slušně to pak vygradovalo u doktora, který mi na kontrole vysvětloval, co je tam za problém (ten otok) a co budou dělat (dají mi stahovací obvaz). On to byl relativně dlouhý monolog (no dobře, zas tak dlouhý ne, ale nebyly to ani pouhé dvě věty), na začátku jsem se ještě chytala, ale postupně, jak se blížil ke konci, tak už mi začal mozek stávkovat a odmítal dešifrovat. Když domluvil, tak jsem měla takový nepříjemný pocit, že tam na konci asi byla nějaká otázka... ale jelikož jsem nevěděla, jaká, tak jsem nic neříkala. No... jelikož pracuje se sluchově postiženými, tak pochopil a říká: „Vy jste mi asi nerozuměla, že?“ A tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mám sto chutí se propadnout do země. Místo toho, abych mu vysvětlila, kterou část jsem nerozuměla, poprosila ho, ať mi to zopakuje pomaleji, případně mu i řekla, že asi nemám úplně nejlepší den a nějak hůř rozumím, tak jsem se prostě jen tvářila jak pako.
Přitom já moc dobře vím, že kdybych nebyla srabík a v případě potřeby lidi požádala, ať to zopakují, případně ať mluví pomaleji, zřetelněji, jednodušeji apod., tak by to pro ně většinou žádný problém nebyl. Rozumní lidé to pochopí bez problému a vyjdou mi vstříc. Jenže mně je to prostě blbý a neumím si říct. Jinak v češtině to mám úplně stejné, ale tam mám výhodu v tom, že je to můj mateřský jazyk a ovládám ji perfektně, takže tam se s komunikačními problémy setkávám relativně málo a tím pádem je to celé jednodušší. V té cizojazyčné komunikaci se potíže s neporozuměním (bohužel) vyskytují častěji, takže ten můj problém se „self-advocacy“ (nevím, jestli to má nějaký český překlad, v zásadě jde o schopnost si prosadit své potřeby a práva) se stává markantnějším.
Za posledních několik let jsem občas slýchala slova obdivu – přeci jen u sluchově postižených se nějaké lepší jazykové schopnosti zpravidla úplně neočekávají, takže to, že mám vystudovanou češtinu, pracovala jsem jako korektorka a překladatelka, mluvím dvěma cizími jazyky, momentálně žiju v Německu a pracuju v odvětví lokalizace, je pro lidi, kteří o problematice sluchového postižení něco ví, zpravidla překvapením. Nicméně věřím tomu, že jak teď budou dorůstat generace dětí, které s kochleárním implantátem vyrůstaly odmalička, tak podobně jazykově šikovných kochlíků bude přibývat, protože jejich případný jazykový potenciál už nebude tolik bržděn stavem sluchu.
Tímhle článkem jsem každopádně chtěla ukázat hlavně to, že i když to, co jsem dokázala, může na první pohled vypadat super, tak ne vždy je to (hlavně pro mě) tak jednoduché. V něčem mě brzdí uši, v něčem povaha, v něčem kombinace obojího. Navíc mívám tendence si špatné (komunikační) zážitky i zpětně rozebírat a nadávat si do oslů, že jsem to měla řešit jinak :-) Ale pozdě bycha honit, že ano? Jenže ono to při nejbližší příležitosti zase dopadne úplně stejně.
Co je ale hlavní: před lety, když jsem se učila cizí jazyky na gymplu, tak i přesto, že mě to bavilo, jsem byla přesvědčená, že mi to stejně nikdy k ničemu nebude. Že se s žádným cizincem stejně nedomluvím, protože buď nebudu rozumět já jemu, nebo on mně, případně oboje naráz. Jak nad tím teď přemýšlím, tak stejného názoru byl tenkrát vlastně i ředitel, který mi nechtěl dovolit maturovat ze dvou cizích jazyků, že prý si mám místo toho druhého vybrat nějaký normální předmět.
A vida, ono to nakonec jde a jazyky mě živí.
Je to sice fuška, občas (tedy na můj vkus možná až příliš často) nastávají chvíle, kdy si připadám jako ten největší trotl pod sluncem, ale celkově vzato je to obrovská zkušenost, která mě zase posune o kus dál. I z hlediska těch komunikačních dovedností. Jen se musím naučit víc prosazovat své potřeby, tak doufám, že do toho ještě dorostu.
Žádné komentáře:
Okomentovat