Půl roku stereo

Ten čas letí jako splašený. Pořád mi připadá jako kdyby to bylo teprve nedávno od prvního nastavení nově implantovaného ucha, a ejhle, ono už je to půl roku. Příští týden mě čeká audio, takže uvidíme, jaké budou nové výsledky. A možná je také čas si zkusit znovu domluvit audio v češtině, jestli tam je od dubna nějaký posun.

No, každopádně je čas zase povykládat o tom, co nového za poslední dobu. 

V červenci jsem zjistila, že po pěti měsících od operace už konečně zmizel ten divný pocit necitlivosti nad pravým uchem. Už tam asi zase srostla a dorostla a vzpamatovala se všechna ta nervová vlákna, což jsem docela ocenila. Ne že by mě to předtím nějak extra obtěžovalo, ale znáte to... divnej pocit je divnej pocit a chcete se ho zbavit :-) Jo a taky mě ohromně fascinuje ten rozdíl v tloušťce starého a nového implantátu. Za levým uchem je snadno nahmatatelná „boule“, zatímco za pravým uchem není cítit téměř nic. Dokážu říct, kde tam ten implantát pod kůží zhruba je, ale nijak nevystupuje. Obrovský rozdíl, vážně.

Na začátku srpna jsem pak dostala zapůjčený procesor N7 i na ucho implantované před 19 lety, a i když žádnou výrazou změnu (až na pár drobností způsobených novými funcemi) nepozoruju, přece jen mi to přineslo několik nových zjištění. Ta se ale týkají spíš oboustranného slyšení a jsou způsobena hlavně tím, že teď můžu KONEČNĚ streamovat zvuk (ať už z TV streameru nebo z telefonu) do obou uší naráz. Tím, že teď můžu poslouchat stereo, se mi docela změnilo „prostorové“ vnímání hudby, nebo jak to nazvat. Začala jsem si totiž při poslechu hudby všímat nuancí typu „hele, teď to zní jako kdyby to hrálo víc zprava“ či „zdá se mi to, nebo to z každé strany hraje jinak?“

Jak jsem psala v jednom ze starších článků, zatím nemám pocit, že bych zvládala směrové slyšení, pořád nedokážu příliš identifikovat, odkud zvuk jde. Ale díky tomu, že to teď začínám vnímat u hudby, si také říkám, že by mi to možná mohlo do budoucna pomoct i s určováním směru zvuku ve volném prostoru. U té hudby se totiž možná může můj mozek postupně naučit, jak to zní zprava, jak zleva, jak odevšud. Samozřejmě to nemůžu tvrdit s jistotou a je možné, že to stejně pořád bude běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem, ale i tak mě to překvapilo a nadchlo. Už jen to, že to vůbec začínám vnímat v té hudbě, mi přijde naprosto super.

Taky jsem si vyzkoušela telefonování s oběma ušima. Na úvod připomínám, že jsem se dříve telefonování vyhýbala jako čert kříži, možná bych to zvládla, ale nechtělo se mi. S mámou jsem si zavolala tak jednou za uherský rok a a to mi bohatě stačilo. I když jsme se domluvily bez problémů, nechtělo se mi to zkoušet častěji nebo s dalšími lidmi. Nicméně to zlepšení rozumění, kterého jsem díky druhostranné implantaci dosáhla, mě začalo nahlodávat a říkala jsem si „hele, když líp rozumíš, tak nebuď srab a zkus i ten telefon“.

S novým uchem samotným jsem dokázala telefonovat s mámou, ale bylo to pořád ještě náročné na rozumění. Každopádně to přímé streamování z telefonu do procesoru to fakt usnadňovalo, takže jsem byla zvědavá na to, jaké to bude, až budu mít N7 na obou uších a budu moct toho člověka na druhé straně telefonu slyšet oběma ušima. Nejdřív jsem to klasicky zkusila s mámou, pokecaly jsme dobře (45 minut klábosení). O pár dní později jsem to zkusila i s tátou. S tím jsem nikdy předtím nevolala. A taky to šlo dobře. Dalších několik dní nato následoval telefonát s kamarádkou (ahoj Jani :-D). S ní jsem poprvé zažila, co to je, když vám operátor přeruší spojení, protože už žvaníte moc dlouho. Celkově jsme kecaly skoro hodinu a půl. A smály jsme se tomu, jak spolu můžou dvě hluché ženské hodinu a půl kecat po telefonu. Že je to dobrý paradox?

Takže jo, dobrý, jde to. Telefonování ale zatím ještě pořád za svůj koníček nepovažuju, holt psaní je psaní a na volání prostě nejsem zvyklá. On je to prostě dlouholetý blok, kterého se zas tak snadno asi nezbavím, přitom je ale celou tu dobu poměrně nesmyslný. S implantátem slyším relativně dobře, tak proč by mi nemělo jít telefonování? Já jsem ale prostě nechtěla, no. Tak uvidím, jestli se to teď změní, hlava se začíná pomalu přiklánět k tomu „kurnik, snadnější už to mít nebudeš, tak nevymejšlej“. Ale ono to zas tak rychlé nebude ;-)

A co se týče oboustranného slyšení v běžném životě... znovu a znovu se přesvědčuju o tom, že jít do implantace druhého ucha bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nejvíc o tom vypovídají okamžiky, kdy mi dojde baterka v jednom uchu a jsem třeba chvíli nucená fungovat jen s tím druhým. Během posledního měsíce se mi párkrát stalo, že mi zdechl akumulátor a já jsem buď vůbec neměla nabitý náhradní, nebo jsem zrovna byla na nějakém meetingu a náhradní akumulátor jsem měla ve své kanceláři.

Zajímavé je, jak rozdílně vnímám situaci podle toho, které ucho mi právě zdechne. Když mi zdechne to staré a já musím fungovat jen s tím novým, tak to zhoršení poslechu je znatelné, ale mozek uvažuje ve stylu „hele, stojí to celkem za prd, ale vem si, že tohle ucho slyší teprve pár měsíců, a ty se s ním jakžtakž chytáš, to je přece taky úspěch, ne?“ Naopak ale když mi dojde baterka v novém uchu, tak podvědomí říká, že to bude v pohodě, že s tím starým uchem jsem fungovala dobře 19 let, tak to zvládne. Jenže realita je taková, že mám pocit, že rozumím kulový, a naprosto nechápu, jak jsem mohla celá ta léta slyšet jen s tím jedním uchem.

Prostě při slyšení jen s novým uchem jsem nadšená z toho, jak funguje po tak krátké době, zatímco při slyšení jen se starým uchem jsem zklamaná, protože bych od něj čekala více. A abych pravdu řekla, i když každé to ucho samostatně slyší a zní trochu jinak, tak celkově si myslím, že obě dvě jsou na tom už zhruba stejně, co se rozumění týče. Chvílemi už dokonce i začínám přemýšlet nad tím, jestli nakonec to nové ucho nebude lepší než staré. Obě dohromady se ale doplňují naprosto parádně.

Taky mi už začíná být úplně jedno, jestli mám člověka po své levé nebo pravé straně. Z obou stran je to oukej. Což je super, protože obíhat lidi, stavět se k nim dobrým uchem, vybírat si místo k sezení a další věci podle toho, ze které strany slyším, bylo občas vážně mírně otravné.

Tak uvidím, co ukážou další audio testy. Každopádně jsem ale opravdu ráda, že mi druhá implantace vyšla, protože to je skutečně nebe a dudy. Slyšícího člověka to ze mě samozřejmě pořád nedělá, ale je to ohromná pomoc.