Narozeninové plky

Před pár dny tomu bylo 19 let, co mi docent Kabelka implantoval levé ucho.

Wow. Taková doba. Když to vezmu z pohledu toho co si z té doby pamatuju, tak můžu klidně říct, že mi to připadá jako včera. Nevím proč, ale z tehdejšího pobytu v nemocnici si dodnes pamatuju fakt hodně detailů. Naopak si ale zase nepamatuju vůbec nic z prvního nastavení a následujících dnů. Což je asi škoda.

Každopádně... 19 let je stejně neuvěřitelná doba.

Než budu pokračovat dál, tady jsou dva roztomilí plyšoví medvídci s mýma ušima. Cuteness overload :-)

I přesto, že na celém světě už jsou dneska statisíce uživatelů, je to pro každého kandidáta na implantaci či jeho rodiče krok do neznáma. Váhají, zda do toho jít nebo ne. Bojí se operace, bojí se neznámého, neumí si představit, jak to bude fungovat, zda to bude vůbec fungovat. Nevědí, co očekávat.

Ale jdou do to proto, že jim kochleární implantát dává naději. Naději na lepší slyšení, na snadnější komunikaci, na lepší vzdělání, na lepší uplatnění v životě. Rodičům malých dětí dává naději na to, že jim dítě jednou řekne „mami, tati, mám vás rád(a)“.

Mně bylo tenkrát 10-11 let, když jsme možnost implantace začali řešit. O kochleárních implantátech už v té době rodiče věděli nějakých zhruba 5-6 let, v podstatě už od implantace prvního českého dítěte. Ale báli se toho. Nevěděli, zda to může mít nějaký přínos, nechtěli ze mě dělat pokusného králíka.

Takže mi o tom řekli až po letech a zeptali se mě, co já na to. Neměla jsem z toho pořádně rozum, ale ta myšlenka, že bych mohla možná líp slyšet, se mi hrozně líbila. Vůbec jsem si nepamatovala, jaké je to slyšet normálně, a znala jsem jen slyšení se sluchadly, které nebylo žádná sláva, ale pro mě to byl prostě fakt. Dokázala jsem si vůbec představit, jaké by to bylo, slyšet líp? Věděla jsem, o co přicházím? Asi moc ne. Asi to byla jen nějaká abstraktní představa. Ale chtěla jsem to. Chtěla jsem slyšet líp.

Na tomhle se myslím docela dobře ukazuje, jakou roli pro člověka hraje sluch, obzvlášť pro člověka, který žije mezi slyšícími a potřebuje mezi nimi fungovat. Já jsem už jako dítě byla mistr odezírač a nevybavuju si, že bych měla nějaké vážnější problémy v komunikaci s rodinou, s kamarády, s učiteli či se spolužáky, ale i tak jsem očividně tu sluchovou vadu vnímala jako určitý handicap pro život mezi slyšícími a chtěla jsem si polepšit. Nebo že by mě už tenkrát lákala představa být kyborgem? :-) Ale to asi ne, protože jsem tenkrát ještě nevěděla, že něco takového existuje :-)

No, každopádně... nikdy jsem ani v nejmenším nezalitovala, že jsme se tenkrát rozhodli do toho jít. Jediné, čeho by se možná dalo litovat, je, že rodiče nenašli odvahu k implantaci dříve. Ale tohle nemá vůbec smysl řešit, důležité je, že se nakonec odhodlali a mně se tím otevřely nové obzory. Nejen co se týče zvuků a komunikace, ale (i když to přišlo až později) díky KI jsem také poznala spoustu dalších skvělých lidí, kteří se v této oblasti pohybují.

A celkově si myslím, že jsem někde úplně jinde, než bych byla bez implantátu. Jasně, asi bych se ani tak v životě neztratila, ale s KI je prostě spousta věcí mnohem snadnějších. I proto se pro mě později stalo snem získat druhý implantát – věřila jsem tomu, že když s jedním je to tak dobré, tak s druhým to může být ještě lepší. A o to mi jde. Slyšet co nejlépe. Tedy... když chci. I proto bych už paradoxně ani nechtěla slyšet „normálně“. Vyhovuje mi právě ta možnost vypnout se :-)

Teď už asi ale dost toho filozofování, místo toho trocha historie pro ilustraci, aneb: s čím jsem před 19 lety začínala. Vlastně je svým způsobem fascinující, jak se dnes řeší „nechci mít nic za uchem“, když před mnoha lety neexistovalo nic jiného než krabičkové procesory na tužkové baterie. Ta miniaturizace je opravdu neuvěřitelná. A kromě toho už jsou dnešní procesory často velmi povedené i designově. Když srovnám N5 nebo N7 s tou podivnou bachratou krabicí, kterou vidíte na obrázku vlevo... :-) Ale jo, i když ten procesor moc parády nenadělal, sloužil dobře.

Implantát mám stále původní, funguje pořád jako nový a doufám, že mu to ještě spoustu let vydrží. První procesor (SPrint) jsem vyměnila po 12 letech, druhý (N5) mám teď něco přes 6,5 roku a upřímně doufám, že se mi podaří do několika měsíců upgradovat na N7, ať si můžu užívat zase další technologické pokroky.

Za tu dlouhou dobu, co implantát mám, mě už přišel na pěkných pár desítek tisíc, ať už jde o náhradní díly, příslušenství, doplatek při upgradu, pojištění či baterie. Co si budeme povídat, není to levná záležitost. Ale kdykoli bych za to ty peníze bez váhání dala znovu, protože mi to za to jednoznačně stojí.

A na závěr je čas si opět připomenout jeden hezký slogan, který jsem kdysi dávno viděla na nějakém plakátu Cochlearu. Ten říkal zhruba něco v tomto smyslu: Kochleární implantát není zázrak. Ale způsobuje, že se dějí zázraky. Je to tak. Je to úžasná technologie, která by ale nemohla fungovat bez něčeho ještě úžasnějšího: našeho mozku. A tohle všechno dohromady má pak ty zázraky na svědomí.