Po dvoutýdenní odmlce je čas zase na něco nového. Dneska bude řeč o noční můře většiny lidí se sluchovým postižením. Ano, ano... jde o telefonování (spoiler alert: zkusila jsem už telefon s novým uchem, ale o tom až níže...).
Jedním z „hlavních“ měřítek úspěchu u uživatelů KI je to, zda dokážou telefonovat. No... já a telefonování, to je taky kapitola sama o sobě. Tenhle způsob mezilidské komunikace mi nikdy k srdci nepřirostl. To víte, nedá se u toho odezírat. Jako malá jsem naposledy telefonovala tak v 6-7 letech, ještě se sluchadly; po implantaci ve 12 letech jsem neměla zájem ani potřebu. Však proč taky, když jsem ve 13 letech dostala svůj první mobil, takže jsem používala SMS a postupně se s rozšířením mobilního internetu přidaly i další moderní komunikační vymoženosti.
Ani nevím, kdy jsem telefonování poprvé s implantátem zkusila. Rozhodně to bylo až po mnoha letech a vlastně si ani nejsem jistá, jestli to dokonce nebylo až s novým procesorem, který jsem dostala po 12 letech používání implantátu. Každopádně to mám asi takhle: s mámou zvládnu telefonovat bez problémů, jsem na její hlas zvyklá a telefonování mi tak nedělá potíže. S jinými lidmi, ať už známými nebo cizími, to tak jednoduché není. Sice jsem to zas tak často nezkoušela, takže roli hraje asi i to, že na to nejsem zvyklá, ale těch pár pokusů třeba s kurýrem doručujícím zásilku mě nijak zvlášť nepovzbudilo.
Takže stručně řečeno, telefonování se vyhýbám jako čert kříži. I s tou mámou si zavolám možná tak třikrát do roka. Prostě preferuju textovou komunikaci – WhatsApp, e-maily, chaty apod. Když to nejde textově, vyřídím si to osobně. A když už se opravdu musí někam volat, řeším to přes O2 linku pro neslyšící. Je to pro mě jednodušší, mám jistotu, že všemu rozumím a tak.
Sice do mě Jana pořád šťouchá, že je potřeba telefonování trénovat, zvykat si na to, jak hlasy z telefonu zní, cvičit, cvičit a cvičit a získávat tak i sebedůvěru, ale mě to prostě pořád neláká. Já si bohatě vystačím s těmi pár telefonáty do roka s mámou.
Každopádně... včera večer jsem po delší době zase poslouchala audioknihu a uvědomila jsem si, že když dávám pozor, tak už rozumím prakticky většině toho, co říkají. Zaujalo mě to a usoudila jsem, že je čas zjistit, jak se moje nové ucho bude tvářit na telefonování. Napsala jsem tedy dnes večer mámě na WhatsApp, jestli by měla chvilku čas. Asi mi vidí až do žaludku, protože mé úmysly okamžitě prohlédla a odpověděla dotazem, jestli chci telefonovat :-) A že jí mám dát 15 minut, že právě večeří.
Po zhruba 20 minutách začal zvonit telefon, tak jsem to zvedla. Telefon se hned bezdrátově napojil na procesor a začaly jsme s mámou klábosit.
Shrnu to asi takhle: nebylo to jednoduché, kvalita zvuku je pořád dost pozadu za starým uchem, musela jsem se hodně soustředit a hodně si domýšlet, občas poprosit mámu o zopakování a tak. Jednou nebo dvakrát jsem nerozuměla ani po zopakování. Hodně času jsem taky kecala já (to je taky ta nejjednodušší část telefonátu, žejo). Celý hovor ale trval 48 minut a s mámou jsme si pokecaly relativně v pohodě. I když jsem občas potřebovala něco zopakovat, většinou jsem rozuměla. Pro srovnání: se starým uchem při podobně dlouhém hovoru zpravidla nepotřebuju zopakovat nic, nebo maximálně jen jednu dvě věty, s tím novým těch opakování bylo víc, asi tak kolem 6-7, s tím, že zpravidla jsem pak napodruhé už rozuměla, jednou až napotřetí a jednou prostě vůbec.
Já z toho popravdě řečeno na větvi až tak nebyla, pocitově to pro mě opravdu bylo náročné, ale na druhou stranu, když si uvědomím, že je to měsíc po prvním nastavení, tak to asi přece jen takový malý (no, možná i větší) zázrak je. Máma mě chválila, že to jde dobře a že je to fakt úžasné, že po měsíci už s ní zvládnu pokecat po telefonu.
No tak jo, je to super :-) Uvidíme, jak to bude dál. Ještě necelé dva týdny do dalšího nastavování, tak doufám, že se pak ten poslech zase o něco zlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat